Nová forma však neznamená, že by Ventolin třeba kompletně vyhodil všechny analogové syntezátory, elektronické krabičky a zamířil třeba do klubu s partou dlouhovlasých jedinců s bicími, kytarami a basou. To ne, změnil se však přístup - některé texty už nejsou jen srandičky, ale mají hlubší význam, odkazují na vzpomínky nebo hledají cestu ze současných covidových chmur k veselejším, prosluněnějším dnům a s nimi spojeným požitkům.

Minulé album "Vitajte" bylo rozjetou párty, na níž autor s vlastním důvtipem reflektoval současnost a občas si dělal sám ze sebe srandu. Tyto prvky zůstaly částečně zachovány i na novince, mají však přesah. Dost možná za to může ústřední rádce Prokop Holoubek, který Ventolinovi zůstal věrný i tentokrát.

David Doubek (jak se Ventolin jmenuje v civilu) k tvůrčímu procesu přistupoval tak, aby mohl snadno vzít studiový set-up s sebou na koncerty. Zkoušel s ním experimentovat, zároveň ctil pravidlo, že někdy je méně více, nesnažil se tudíž vytvářet komplikované a překombinované kompozice.

V tomto ohledu mu inspirací mohla být česká folková scéna, nejen pokud jde o přírodní témata v textech, ale i o melodie vystavěné na pár nástrojích nebo sólu pro akustickou kytaru. Oproti "Vitajte" tak přibylo více akustiky - kupříkladu taková "Walk" s tou vybrnkávačkou neskutečně šlape a je současně tím nejúdernějším songem na novince. Pokud jste si u tohoto muzikanta oblíbili jeho hrátky s discem, devadesátkovou taneční scénou nebo krautrockem, dostanete je také, byť se je tady David snažil pojmout jinak.

"Mech" je hitovkou a pouťouchlým vyprávěním o rodinných výletech, kdy nikam nechvátáte a chcete si na té dece položené na čerstvě vyrostlém mechu chvilku zdřímnout. Je tak protipólem k úvodnímu "Posunu času", na němž si Doubek všímá robotiky, závodů formule jedna a toho, že Bond má kulatou hlavu - velmi abstraktní to časová a slovní spojení.

V textech ubylo použití angličtiny, výtečnou "Walk" v tomto doplňují jen "Dreams" a z části "Kapesník". Ventolinovy verše jsou spíše útržky vzpomínek, poznatků a repetitivních nápěvů, které však ve své obrazotvornosti nakonec dotvářejí kompletní příběhy a sdělení. Je to svým způsobem unikátní formulace a vlastně i poznávací rys jeho skladeb.

"Karate" je pošpiněné disco, které drží své pevně stanovené tempo a postupně vrství řadu zvukových prvků. Znovu se zde objevuje přírodní tematika - song je o chvíli, kdy se někde v neznámé krajině ztratíte, hledáte cestu a ujišťujete se aspoň faktem, že umíte dobře karate, a ubráníte se většině vetřelců. "Čidlo" je lehce akademická parafráze a spíše ruchová laboratorní práce. Závěrečný "Výmol" je (pravděpodobně) ukrytou reklamou na navigaci Waze, v níž toto slovo Ventolin prvně zaslechl a natolik se mu zalíbilo, že o něm napsal písničku - někdy stačí skutečně prostý impuls a nápad je na světě.

Na první poslech se nahrávka "Dneska se vyčasilo" může zdát ještě méně uchopitelná než "Vitajte", je to však zdání. Když jí dáte čas, navede vás na to, jak postupně odkrýt všechny zmiňované vrstvy.

Možná ubylo oné přímočaré zábavnosti a přibylo nějaké té rozvahy a lyrické zadumanosti. Kolekce je to však vzácně vyrovnaná, nic jí neshazuje řetěz myšlenek a vychytaných melodických struktur. Ventolin vesměs naplnil ono vlastní zadání - nic neuspěchat a nic zbytečně nevhodit do překombinovaného koše dobrot, po jehož konzumaci by se dostavila tak akorát nevolnost.

P. S.: Ventolin pokřtí své čerstvé dílo během koncertního dvojáku v pražském klubu MeetFactory, který se uskuteční 10. a 11. listopadu. Společnost mu zde budou dělat Dva, RSS B0YS, Johuš Matuš a Wojciech Kucharczyk (The Complainer).