Marpo - Poslouchám už jen country

09.07.2021 08:00 - Josef Martínek | foto: Lukáš Jirkovský

Když rapper Marpo před třemi lety vydal album "Dead Man Walking", dobyl s ním pražskou O2 arenu. Čerstvá novinka "Backwoods Bred" je znovu žánrově rozmanitá, rap se zde mísí s country či blues. Vizuálně autor odkazuje ke svému oblíbenému seriálu "Temný případ". Témat k rozhovoru tedy bylo dost.
Nové album jsi opět připravoval s Marcusem Tranem a britským producentem Clintem Murphym, ovšem tentokrát jste museli kvůli koronavirovým omezením částečně natáčet na dálku. Jaká to byla zkušenost?

S Clintem Murphym jsme měli nahrávat týden, od pondělí do neděle. Nechtěli ho ale pustit do České republiky, přestože nám na ambasádě předtím slíbili, že to nebude problém. Nakonec nesměl ani nastoupit do letadla. Podařilo se mu sem dopravit až v pátek, do té doby jsme pracovali na dálku přes speciální program - veškeré nahrávky od nás si Clint průběžně stahoval rovnou k sobě do počítače. Zároveň jsme byli připojeni na FaceTime a pořád si vypínali a zapínali mikrofony. Bylo to hodně zvláštní natáčení.

Marpo - Backwoods Bred
© Lukáš Jirkovský
Vadilo ti, že to bylo neosobní?

Jednak to bylo neosobní, jednak se špatně udržovala disciplína. V jednu chvíli jsme si s Marcusem sedli k PlayStationu a Clint pro nás ani nemohl dojít a vzít nám ovládání z ruky, což by nejspíš jinak udělal. Byli jsme proto rádi, když ho sem v pátek konečně pustili a do neděle jsme mohli nahrávat naživo - zbývaly nám vokály a kytary.

Na desce je patrná velká inspirace americkou kulturou, rap se proplétá se žánry, jako jsou country či blues. V USA jsi natočil klipy a pořídil fotografie. Kdyby nebylo covidu, dělal bys tam i celou desku?

Určitě. Původně jsem chtěl nahrávat v Nashvillu, vyhlédl jsem si tam studio. Od září se kvůli covidu vše posouvalo. Třikrát jsme žádali o vstup do USA - jednou přes vydavatelství, pak přes manažera Mikea Tysona a nakonec i přes management Justina Timberlakea. Všechny žádosti nám zamítli. Nakonec jsme to vyřešili tak, že jsem odletěl do Mexika, odkud už pak bylo možné do Spojených států vstoupit. Díky tomu jsme tam nafotili alespoň booklet a natočili klipy.

Co tě na Americe tolik přitahuje, že se tam tak často vracíš?

Je to pro mě něco jako druhý domov. Mám tam spoustu známých, žije tam i moje sestřenice, která se vdala za vojáka a bydlí v Panama City. Navíc mám rád teplo, což pro mě znamená další důvod se do Ameriky vracet. Počasí od podzimu do jara v Česku je pro mě úplná smrt. Řekl bych, že lidi tam mají jinou mentalitu, jsou vyklidnění, vlídnější, vstřícnější. Neplatí to všude - když jsme ještě před pandemií letěli s Lenkou (zpěvačka Lenny, Marpova přítelkyně - pozn. red) do New Yorku, šokovalo nás, jak se tamní obyvatelé chovali nepříjemně a protivně. V malých městech je ale atmosféra hodně pohodová.

Posloucháš sám aktivně country či blues?

Ano, asi deset let. Rap už dnes neposlouchám vůbec, jen country. (smích) To trochu přeháním, ale ze sedmdesáti až osmdesáti procent u mě opravdu převládá country. K tomu si pustím novinky, které zrovna vyšly interpretům, jako jsou Taylor Swift nebo Foo Fighters. Do budoucna by se mi líbilo udělat s Marcusem Tranem opravdu čistě countryovou desku, na které nebudu vůbec rapovat. Natočit bychom ji mohli právě v Nashvillu. Ale nechci to předem moc rozebírat, nemám rád, když má někdo velké řeči, co vše udělá, a pak z toho nakonec nic není.

Marpo
© Lukáš Jirkovský
Neprotestují ostatní členové TroubleGangu, když naživo hrajete countryové songy?

Nikdo z nich s tím nemá problém. Paradoxně spíš Kapovi (Ironkap - pozn. red) vadily kytary na desce "Dva". Říkal, že ho štvalo, když jsme ty tracky měly hrát. Ale on je velice specifický člověk, děláme si z něj v kapele legraci, že to je takové ghetto Praha 4 - miluje klasický newyorský rap a neuhne ani o píď. Navíc bych řekl, že naživo nám country funguje skvěle. Zároveň ale striktně odděluji svoje sólové desky od těch kapelních. Příští deska TroubleGangu bude určitě klasický rap, i když s moderními prvky.

Na facebooku jsi k novince uvedl: "Našel jsem zpátky lásku k hudbě, vypsal se ze všech možnejch zrad, depresí a těžkostí." Můžeš přiblížit, jaké zrady, deprese a těžkosti máš na mysli?

Zrovna v době, kdy jsme byli na vrcholu a vyprodali O2 arenu, se mi v osobním životě moc nedařilo. Rozváděl jsem se, bylo to takové období, ze kterého si toho moc nepamatuju. Muzika pro mě šla stranou, důležitější byly děti a nový vztah, abych vše ustál a sedlo si to. Narážel jsem také na zrady v kapele - odešli Boky a Mahoney, ve druhém případě navíc způsobem, který jsem vůbec nepochopil. V podstatě ze dne na den oznámil, že končí. Týká se to ale třeba i slovní přestřelky k Cenám Anděl a celkově k hudební branži. Vyjádřil jsem se k tomu v songu "Zavři hubu 3".

Kolem toho bylo velké pozdvižení...

Co se týče Andělů, šlo částečně o nedorozumění. Myslel jsem si, že Kapitána Dema nominovali do kategorie rap, ale on byl v nějaké jiné. Mně přišlo nesmyslné, aby takto bizarní projekt získal nominaci na hudební cenu, když tu máme stovky dalších kapel a hudebníků, kteří by si to zasloužili tisíckrát víc. Lenka mi říká, že až příliš chci, aby bylo všechno spravedlivé. Vždycky se mě ptá: "Stojí ti to za to dělat si problémy?" Všichni ostatní si to pošeptají za zády, ale neřeknou to veřejně, aby si tím neublížili. Kdežto já si to klidně naložím na záda a všichni se pak na mě sesypou. Tomáš Beran, který o mně napsal knihu, mě popsal jako člověka, který si vysnil, že svět bude spravedlivý - a je zklamaný, že není.

Pojal bys ten song dnes stejně, když víš, jaké emoce vyvolal?

Určitě, podle mě je dobře vzbudit nějakou emoci a třeba i vyvolat diskuzi. S některými lidmi jsme si díky tomu leccos vyříkali a pročistil se vzduch - i právě ohledně Andělů. V Česku se věci hrozně dusí uvnitř, lidi na sebe koukají skrz prsty třeba desítky let. Zažil jsem to i v Chinaski, kde byly letité křivdy, které si mezi sebou členové nikdy nevyříkali.

Změnilo se po té slovní přestřelce, jak jsi to sám nazval, něco k lepšímu?

U těch Andělů? Vůbec. (smích) Podle mě by měla být akademie jinak postavená, mělo by v ní být pár lidí, kteří opravdu důkladně vyhodnotí, co vše vyšlo. Účast v akademii nabízeli i mně, konkrétně v rapové kategorii, ale odmítl jsem - měl bych totiž pocit, že aby to bylo spravedlivé, musel bych si si poslechnout všechny rapové desky za daný rok. Jenže na to nemám kapacitu. Pak bych začal uvažovat způsobem "hele, tenhle vydal desku, tak mu to dám". A to je právě to, co nechci.

Marpo
© Lukáš Jirkovský
Patří do těch zrad, depresí a těžkostí i rozchod s bývalým manažerem Michalem Šamánkem?

To byla další z věcí, která nebyla příjemná. Asi to ale jinak dopadnout nemohlo - Michal z nás chtěl mít další Chinaski a my zkrátka nejsme kapela, která si něco nakreslí a bude se podle toho chovat, aby se lidem líbila. Jsme taková zvláštní sólo jednotka. Víc o těchto záležitostech píšeme v bookletu alba, který má 48 stran. Popisujeme to tam nejen z mého hlediska, ale i pohledem Kapa, Marcuse a Lenky, která vedle mě po celou tu dobu žije a situaci pozoruje. Máme natočený také dokument, kterému ale zatím chybí happy end. Měl jím být loňský koncert v Edenu, ten se ale kvůli covidu nekonal. Čekáme tedy na něco velkého, čím bychom to uzavřeli.

Opakovaně jsi mluvil o tom, že nemáš rád přetvářku v hudební branži, že se necítíš být součástí komunity. Je těžké být v tomto směru solitérem?

Jak se to vezme. Já stejně nejsem ten typ, který by chodil na večírky. Sám se stýkám jen s úzkým okruhem lidí, ke kterým mám opravdu blízko. U mě a mojí hudby je trochu problém, že pro rapové publikum jsem moc tvrdý - zvlášť po desce "Dva", která mířila trochu do metalu -, pro popové publikum zase moc rapový a pro metalové publikum moc měkký. Člověk vlastně neví, kam patří.

V jednom z čerstvých tracků zmiňuješ, že s věkem se stane člověk moudřejší, že už se tolik nehoní za úspěchem. V čem jsi za posledních pár let nejvíc zmoudřel?

Trochu jsem zdědil hysterii po svojí mámě. Když se něco stane, hned začnu šílet. Zjistil jsem ale, že když se na to člověk vyspí, věci se většinou dají s chladnou hlavou řešit. Některé záležitosti je lepší nechat být - v dnešní době totiž vše tak rychle vyšumí, že to za rozčilování ani nestojí. Dřív když měl někdo nějakou kauzu, půl roku to bylo na předních stránkách bulváru. Dnes scrolluješ na instagramu, něco si přečteš a jedeš dál, za pět minut o tom nevíš.

Marpo

Syn uznávaného rockového kytaristy Oty Petřiny a hudební manažerky Hany Petřinové vydal své první rapové album "Původ umění" již v roce 2005, sám však za svůj milník považuje až o osm let mladší desku "Riot". Paralelně se svou sólovou dráhou byl bezmála deset let součástí kapely Chinaski, kam v roce 2008 nastoupil jako bubeník na místo tragicky zesnulého Pavla Grohmana. V současnosti vystupuje se svou skupinou TroubleGang. Zatím největšího úspěchu společně dosáhli v roce 2018, kdy odehráli koncert v pražské O2 areně. V roli headlinerů se objevili na mnoha největších českých festivalech včetně majálesů nebo Benátské! Vedle hudby se Marpo mnoho let věnoval také thajskému boxu - stal se vicemistrem České republiky. V roce 2018 porazil v ostře sledovaném zápase v klasickém boxu svého rapového kolegu Rytmuse. Letos v listopadu se v O2 areně utká s hvězdou bojových sportů Karlosem Vémolou, přezdívaným "Terminátor". Má dvě děti, v současnosti žije ve vztahu se zpěvačkou Lenny.

Honil ses dřív za úspěchem?

Kdysi ano. Když jsem vydával svoje první desky, chtěl jsem být známý a slavný. Po roce 2010 se to ale změnilo. Tenkrát jsem měl pocit, že lidi moje hudba nezajímá, a ztratil jsem touhu po úspěchu. Když jsme v roce 2013 vydali desku "Riot", bylo to jako nový začátek. Pracoval jsem na ní s naprostou lehkostí, bez křeče, a fanoušci ji ocenili. Od té doby začal zájem o mou tvorbu růst.

Marpo & The Troublegang, O2 Arena, Praha, 19.5.2018
© Jan Kuča
Byly i koncerty v O2 areně nebo zamýšlený, ale vinou covidu zrušený Eden svým způsobem honbou za úspěchem?

To určitě ne. Byl to spíš sen, přál jsem si dokázat lidem, že to jde. Možná je to klišé, protože v dnešní době je různých motivátorů, kteří opakují stejná hesla, všude až moc. Jenže ono to tak je - když člověk jde za svým snem hlava nehlava, může se mu splnit. Je samozřejmě potřeba mít i trochu štěstí a být ve správný moment na správném místě. Mně nejde o to být slavný, jen chci svou hudbu dostat k co nejvíce lidem. A vždycky mě potěší, když mi někdo napíše, že mu moje tvorba pomohla v nějaké životní situaci. Týká se to třeba písniček, které jsem napsal, když mi zemřel táta - dodnes se mi posluchači ozývají, že o tátu taky přišli a že jim tyto songy pomáhají se s tím vyrovnat.

Koncert v Edenu, původně plánovaný na červen 2020, byl zrušen bez náhrady. Uvažuješ o tom, že by ses do budoucna o zaplnění stadionu pokusil znovu?

Zatím určitě ne, po covidu si na to netroufám. Příští rok na jaře bych ale rád uspořádal koncert v O2 universu. Nejraději bych už teď spustil předprodeje, jenže je otázkou, jaká bude na jaře situace. Nedivil bych se, kdyby v říjnu po volbách zase vše zavřeli.

Kolik lístků do Edenu bylo vlastně prodáno?

Přes pět tisíc.

Před pár týdny jste začali s TroubleGangem znovu hrát. Jaký byl návrat na pódia? Byli jste nedočkaví, nebo jste se spíš museli zase postupně dostávat do tempa?

Pauza byla opravdu dlouhá, loni jsme za léto odehráli snad dva tři koncerty a k tomu nějaké live streamy. Upadl jsem do takové zvláštní letargie, že už se mi vlastně ani nechtělo znovu hrát. V momentě, kdy jsem před prvním letošním koncertem nastoupil do dodávky, jsem ale najednou úplně ožil. A hraní byla naprostá bomba. Jako bychom se vrátili v čase do roku 2019 - neřešili jsme žádné restrikce, nikdo neměl roušky, užili jsme si to na maximum. Přitom v minulosti, když jsme měli přestávku třeba dva měsíce, to byl problém. Teď jsme měli před vystoupením jen jednu zkoušku a jelo to jako po másle. Jen mi trochu odešel hlas, poslední dobou mě hlasivky zlobí.

Souhlasil jsi s restrikcemi, které v posledním roce a půl omezovaly náš běžný život, nebo podle tebe nadělaly víc škody než užitku?

Určitě nadělaly víc škody než užitku. Přijde mi, že to byl úplný nesmysl. Třeba na Floridě se zaměřili na to, aby rizikovou populaci co nejrychleji naočkovali, a nic nezavírali. Věděli, že lidi budou umírat tak jako tak. Obávám se, že u nás to takto poběží každý rok - na jednu stranu se bude vyžadovat očkování, ale stejně zůstanou různá omezení. Za mě je to postavené na hlavu. Není zvláštní, že obyčejná chřipka v podstatě úplně vymizela? Točí se v tom ale takové množství peněz, že to asi jen tak neskončí.

Na podzim, konkrétně 13. listopadu, tě čeká boxerský zápas s Karlosem Vémolou. Omezíš kvůli přípravě koncertování?

Stoprocentně. Od září začnu intenzivní přípravu na zápas. Pokud to půjde, odletím do zahraničí. Hrát nebudu vůbec - až v prosinci. Ono to ani moc kombinovat nejde. Když jsem se v roce 2018 chystal na zápas s Rytmusem, byl jsem po trénincích naprosto vyřízený. Teď budu mít přípravu ještě asi dvakrát tak náročnější.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY