Kdyby se nepsal rok 2021, asi bych se tady rozepisoval o tom, že se s novou sestavou kapely Chinaski nedokážu smířit a že bych byl raději, kdyby se vystupující jmenovali třeba Michal Malátný & Band. Nebo že by se basák a košický rodák Tomi Okres měl těch pár tónů ze zmiňované "Drobné paralely" naučit na flétnu pořádně. Že by frontman měl konečně přestat zpívat "Dlouhej kouř" úplně jinak, než jak ho všichni známe z desky. Že v setlistu chyběl "Můj svět", "Možná", "Strojvůdce" a vůbec velká většina hitů z období před první bestofkou. A že by naopak měli vyhodit cajdák "Hlavolam", který zní, jako kdyby jeho text napsali Lunetic.

Jenže rok 2021 se píše a spousta přítomných si v posledních dvou letech sáhla na dno nebo přinejmenším žila delší dobu jako na horské dráze. A to už se na vnímání věcí může podepsat. V krásně přepracovaném a vyprodaném areálu Ledáren Braník, kam se dá už zajít bez problému na záchod, pro pivo nebo na hranolky a kde se dá už jen nostalgicky vzpomínat na nepříliš dobře zorganizovaný koncert Sum 41 před pár lety, se tak sešli stejní, ale přece jen o něco jiní lidé.

Málokdo mával nad hlavou mobilem, protože těch obrazovek už měli návštěvníci za poslední dobu plné zuby. Z backstage se usmívali organizátoři, v pitu už se zase proháněli fotografové. A když Michal Malátný přívítal publikum slovy: "Dobrý večer, dámy a pánové, my jsme Chinaski a jsme strašně rádi, že pro vás můžeme zahrát," znělo to setsakramentsky upřímně.

Kapela odpálila dvouhodinové vystoupení spíše novější tvorbou, z níž největší břink a prožitek měl pozitivně přijatý song "Každý ráno". Většinu pozornosti na sebe během něj upoutal bubeník Lukáš Pavlík z Prostějova, jenž vypadal, že se na živé hraní těšil ze všech nejvíc. Jeho entusiasmus postupně převzali jak klávesista Jan Steinsdörfer, tak postupně zpěvák, basák a nakonec i kapelník František Táborský. Rázná hitovka "Zadarmo" pak byla jakýsi zlom, od něhož už to bylo jenom lepší.

Michal Malátný toho na koncertech nikdy moc nenamluvil, ale jak minuty ubíhaly, stále častěji připomínal, jak moc kapela potřebovala hrát naživo. Vděčné publikum bylo za živou hudbu rádo rovněž a odměňovalo formaci stále hlasitějším sborovým zpěvem a potleskem.

Také se ukázalo, jak jsou některé texty nadčasové. V covidovém světě najednou píseň "Stížnost" vyzní úplně jinak. Totéž platí pro "Vrchlabí" nebo "Stejně jako já". Vůbec největší nářez se ale spustil u klasiky "Punčocháče". Kytarové sólo Franty Táborského, společná hra na bicí s klávesistou a blikající stroboskopy daly nejstarší skladbě v setlistu ten správný rockový švih. U refrénu závěrečné "1. signální" už jsme pak asi všichni jen doufali, že si po zbytek roku tu absenci živé kultury ještě mnohokrát vynahradíme.

Pevně věřím, že to ze mě nemluví jen dlouhá koncertní abstinence, ale že jsem po těch skoro dvaceti letech, co na Chinaski chodím, opravdu viděl jeden z jejich nejsilnějších koncertů. Proto se nebavme o drobných chybách. Protože "láska je to, o čem to tady je..."