Pokáč - Radši mám klid a svoje ticho

09.06.2021 08:00 - Hana Bukáčková | foto: Warner Music

Oblíbenému písničkáři Pokáčovi se změnil svět: přehoupl se přes třicítku, zasnoubil se, narodil se mu syn Teodor, na konci května vydal třetí studiové album "Antarktida" a zkraje příštího roku by rád dobyl O2 arenu. Témat k rozhovoru bylo tedy požehnaně.
Pokáč
© Pokáč
Druhé album pro tebe bylo, dle tvých slov, výzvou. Jak vnímáš to třetí?

Moc jsem chtěl, aby se druhé povedlo a nebyl to úplně průšvih. Ve finále se dá říct, že to lidi poslouchali, získalo to platinové desky. Před třetím jsem nebyl tolik na trní. Samozřejmě jsem nechtěl, aby to bylo špatný, ale nijak jsem se tím nestresoval. Během dvou let jsem psal písničky, vybral ty nejmíň hrozný a dal jsem je tam.

Co říkáš na výrok prezidenta, že umělci vytvořili svá nejlepší díla v dobách, kdy byli hladoví?

Přiznám se, že když jsem hladovej, nedokážu myslet na nic jinýho než na jídlo, takže by možná vzniklo gastronomické album. Ale je to jak kdy. Někdy se píše líp, když jsi v pohodě, někdy když máš deadline. Jestli bych si měl vybrat, zda při psaní mít hlad, nebo nemít, přikláněl bych se k tomu druhému.

Pokáč

Pokáč, vlastním jménem Jan Pokorný, je český písničkář a textař hrající na kytaru a ukulele. Patří mezi první české interprety propagující svou hudební tvorbu na portálu YouTube. V jeho písních se často nachází ironie, sarkasmus a nadsázka, v textech často zpracovává témata běžného života. Svůj styl charakterizuje jako nepovedený pokus o folk, případně nezdařený pokus o hudbu. Do povědomí veřejnosti se dostal jako textař zpěváka Voxela, spolupracoval na písních skupiny Mirai, Jakuba Děkana a dalších. Vydal alba "Vlasy", "Úplně levej" a letošní kolekci s názvem "Antarktida". Mezi jeho nejznámější skladby patří "Vymlácený entry", "Co z tebe bude", "Mám doma kočku" a "Rád chodím na poštu".

Pokáč
© Pokáč
Píšeš i na zakázku. Máš raději, když musíš dodržovat nastavené limity na dané téma, nebo když máš volnou ruku?

Čím víc mantinelů, tím líp, protože vím, že se víc trefím do vkusu toho, kdo mě o písničku požádal. Když mě někdo poprosí, ať napíšu popový song, jsem z toho nešťastný, ale když mi dá námět, tak je to fajn. Například Berenika s Naty měly písničku "Holky sobě", to se mi psalo fajn. Stejně jako když jsem psal pro Voxela. Teď jsem dělal třeba pro Annu K., ale nevím, jak to dopadne, je to ještě rozpracovaný. Napsal jsem song i pro Lucii Bílou a jí se to líbilo. U obou jsem si vyslechl příběh, který jsem pak zpracoval, ale zatím z toho nic není vydaný.

Dosud jsi psal spíše pro vrstevníky. Je to asi trochu jiný přístup vžít se do ženské, která je o dvacet let starší...

S Luckou to bylo zajímavý. Pozvala mě na oběd u nich v Otvovicích a začala na mě chrlit, že jí bude 55 a že to vnímá jinak. Nevěděl jsem, zda už si to mám psát, zda o tom má být ten song, nebo mi to jen tak říká. Pak jsme dostali oběd, kafe a ona na mě: "Tak to je všechno…" A já, jestli mi to může nějak sepsat a poslat mailem, a ona, že už to zapomněla. Z těch střípků, co jsem udržel, jsem něco sesmolil, a působilo to, že se jí to líbilo, tak uvidíme. Každopádně to byla zajímá zkušenost. Je to inspirativní zpěvačka, znají ji všichni a hodně toho dokázala.

Pokáč
© Pokáč
Je to splnění snu, když jsi ji jako malý poslouchal?

Podílet se na práci umělců, který jsem poslouchal, když jsem byl malej, bych označil za splnění snu. Je to velká pocta psát pro ty, co vyhrávali Slavíky, když já jsem chodil ještě na základku.

Je těžký s tebou navázat spolupráci, kdybych chtěla, abys mi napsal písničku?

Oslovit mě můžeš, ale každý den mi přijde pět zpráv, zda bych nenapsal pro něčí mámu k narozeninám, což je hezký a jsem za to vděčnej, ale nemám to absolutně zvládnutelný, to bych nedělal nic jinýho. Většinou jsem v situaci, že si můžu vybírat, za což jsem vděčnej, a když je to zajímavý, což typicky bývají dobročinné projekty a podobně, tak to dělám zadarmo, a když to je písnička pro Lucku Bílou, tak za to taky nechci honorář. A co mě neláká, to nedělám, protože je mi to sympatičtější. Vydělám si jinde a podílím se na tom, co mě baví.

Píšeš i skladby pro rádia. Jejich témata jsou předem daná, nebo jsou na tobě?

Ne, rádio je v tomto benevolentní. Když jsem psal písničky pro někoho jiného, procházelo to občas různými cenzurami a třeba to neprošlo. Tady mi prošlo všechno. Jednou za tři týdny jim pošlu song, oni většinou napíšou, že super, a jede se dál. Na rádiu je fajn, že se díky němu dostanu k lidem, ke kterým bych se svejma kanálama nedostal.

Pokáč
© Pokáč
V minulém rozhovoru jsi mi řekl, že máš přání složit písničku o kávě, kterou miluješ. Na "Antarktidě" takovou ale nikde nevidím...

Už jsem jich rozepsal asi pět, ale ještě to úplně necinklo, že by to bylo ono. Téma je velký, moc písniček o tom není.

Chtěl jsi taky složit písničku o tom, jak jedeš na víkend k rodičům na oběd.

Před deseti lety jsem psal třeba o pornografii… Teď mi je třicet, mám dítě, témata se trochu posouvaj'. Problematika jedem k rodičům na oběd a přejíme se tam se malinko upozadila. Ale napsal jsem jinou písničku, kde jsem použil tento motiv, ale ještě není venku.

Libuješ si v tom, že alba pojmenováváš podle některé z písní. Proč právě "Antarktida"? Má to nějaký hlubší význam?

Má, protože jsem chtěl, aby na obalu byl tučňák v plavkách, a jiná písnička by k tomu nedávala smysl. Zároveň Antarktida je podle mě celkem dobrý název pro desku.

Na nahrávce je šestnáct položek, vybíral jsi prý z padesáti. Podle jakých kritérií?

Ve finále je vybírám podle osobního pocitu. Některý vyřadím rovnou, protože mě nebaví, některý mě baví dost a baví mě i týden po tom, což je znamení, že to bude fajn. Dejme tomu, že jsem seřadil padesátku podle oblíbenosti a za šestnáctkou jsem to zasekl.

Pokáč
© Pokáč
Co děláš s odpadem?

Když to stojí za to, občas se stane, že použiju refrén nebo něco, co mě baví, a zkusím to zasadit někam jinam. Ale většinou za týden nevím, co jsem složil. Mám to uložený, nahraný v záznamníku v telefonu. Když tím listuju měsíc zpátky, kolikrát jsem překvapenej, co to tam vlastně je.

Máš spočítáno, kolik jsi vlastně složil písní?

Venku jich můžu mít kolem stovky. Jednou jsem měl tu čest vézt z jedný akce mýho oblíbence Záviše k jeho kamarádovi myslivci, který ho pozval na zvěřinové hody. Byl to splněný sen. Zeptal jsem se ho, kolik jeho věcí je použitelných, a to říkal, že jedna ze tří. Což si myslím, že je i u mě.

Pletou se ti tvoje songy při tom množství?

Rychlovky si nepamatuju vůbec, ty ani nehraju na koncertech. Jednou jsem si vytáhl fanouška, ať mně drží text, a bylo to zbytečný, trapný, tak se do toho nebudu pouštět. Jednou jsme hráli táborovky, včetně pár mých a tehdy jsem zjistil, že moje písničky jsou náročnější jak na zahrání, tak na zazpívání. Musím kolikrát hodně přemýšlet, co tam je. Mám často hodně slov. Zapomínám, ale zasmějem se tomu. Ale pořídit čtecí zařízení možná časem nebude marný, přece jen je mi třicet, tak si to můžu dovolit. (smích) Písní je hodně, texty jsou složitý.

Oproti minulé řadovce je na "Antarktidě" míň duetů - předtím čtyři, tady jeden. Proč? Dobra tomu nepřála?

Původně to vypadalo, že to bude vyloženě duetové album plné lovesongů. Ale spoustu toho, co mi původně přišlo dobrý, jsem vyřadil. Jsou tam například dvě skladby na téma životního prostředí, první dva singly - "Holky to objektivně lehčí maj" a "Dej mi pusu" - jsou třeba zase o holkách. Ostatní písničky jsou o něčem jiným. Je to spíš výběr a netřeba v tom hledat něco víc.

Jak vznikla charitativní skladba "I když jsme plešatý" právě s Aničkou Slováčkovou?

Aničku jsem předtím moc neznal, myslím, že poprvé jsem ji zaregistroval v Show Jana Krause. Sehnal jsem přes manažera kontakt, zkusil jí to poslat a ona byla nadšená. Byla to milá spolupráce. Velkou zkušeností a zážitkem bylo, když jsme poznali děti z projektu a jejich rodiče. Neuvěřitelně inspirativní lidé. Výtěžek jde stále na projekt Můj nový život, který pomáhá dětem s rakovinou. Byli jsme rádi za velký ohlas a za to, že se vybralo hodně prostředků.

Když jsme u těch dětí, v songu "Lék na bolest duše" zní sbor. O koho se jedná?

Všechno nahrávám u Honzy Balcárka. Typicky tyhle sbory natáčíme tak, že to zpíváme jen my dva, ale nahrajem to desetkrát, a tak to pak zní dvacetkrát jako celý sbor.

Pokáč
© Pokáč
Ale v tomhle případě to zní jako děti nebo ženy...

Johny si našel nedávno holku, úžasnou Verču, bydlí spolu a mají tam i studio. Ona se o nás skvěle stará, máme servis a vyváří nám. A když potřebujeme ženský hlas, pozve ji tam. Je to v rodinném kruhu, víc než tři lidi se na tom vlastně nepodíleli. Je pravda, že ten ženský hlas je novinka, ale to je tím, že si Johny našel holku. (smích)

Shodou okolností tato píseň a ještě "Děti" začínají odpočítáváním. To se nechalo z demáče, nebo to má nějaký skrytý smysl?

Když nahráváme zpěv, Johny to zmáčkne a řekne, že můžu. Různých pazvuků kolem tam je vždycky hodně. Někdy se to vykrájí, jindy, aby to dostalo tu pokojíkovou atmosféru, se to tam nechá. Kdybych věděl, co se například z "Kočky" stane, nedával bych tam svůj debilní smích, který je na úvod tracku. V půlce je třeba pauza, kdy řeknu: "Au." Je to srandička na oživení.

Když jsme u toho singlu "Děti" - zpíváš v něm o tom, jak v dnešní době všichni postují, že jsou těhotní a tak dál. Tobě se podařil husarský kousek: médiím uteklo, že jste v očekávání. Jak se vám to povedlo?

To nebylo tak těžký. Nikde jsme to nepsali. Jen našim známým a rodinám jsme to řekli. Fenomén toho, že jsou lidé v očekávání a mají miminko, je hezký. Ale někdo to dává furt, pětkrát týdně a k tomu přilípne reklamu, tak to nám připadá ujetý. Chápu, že cílovky influencerů to chtěj' vidět. Ale my jsme si řekli, že to oznámíme, až se nám narodí mimčo, a od tý doby to taky nikde necpem. Opravdu si myslím, že to je někdy až přehnaný. Občas to působí jako laciný honění lajků, což je šílený. Známejm a rodině posíláme fotek tolik, že to nestíhaj' ani sledovat. Ale na tu veřejnost to úplně nepouštíme.

Pokáč
© Pokáč
Synátorovi je věnována písnička "Tak tě tu vítám". Jak tě změnilo otcovství?

Určitě jsem víc hodin vzhůru. Míň toho naspím. Předtím mi přišlo, že spím moc, naspaný jsem ažaž. Zatím vnímám strach, aby mně nespadl, když ho držím. Řeším teď spíš krátkodobý věci. Ale že bych si připadal jako zodpovědnější člověk, to se říct nedá. Byl jsem i předtím antirokenrolový typ a teď se domů těším víc kvůli tomu človíčkovi, kterého teď totálně milujeme. Vždy jsem byl rodinnej typ a to mi zatím zůstalo.

Ovlivní tento fakt i tvoji budoucí tvorbu? Budeš se věnovat třeba skládáním písniček pro děti?

Napsal jsem už několik hitů s malým Teem - beru si ho do kuchyně a Elišku nechávám dospat. Píšu a on u toho chrní. Myslím si, že z toho vznikly pěkné písničky. A album pro děti? To byla vždycky věc, která mi přišla fajn, tak uvidím, jestli to nějak dotáhnu. Ale pokud jo, tak nechci, aby to bylo jak Baby Shark a podobně. Spíš něco jako Nohavicovy songy pro děti, které jsou i pro dospělé. Aby to nebylo stupidní víc, než je nutný. K "Tak tě tu vítám" - už měsíce předtím jsem si říkal, že by bylo fajn, kdybych měl něco takového připraveného.

Takže jsi to jen vytáhl ze šuplíku?

Měl jsem v plánu něco udělat, ale nějak mi to nešlo, asi tomu chyběl spouštěč. To, jak je miminko hezký, člověku nedojde, dokud si ho nepořídí. Týden jsem strávil tím, že jsem ležel v posteli a koukal na něj. Měl jsem to rozepsané měsíce, nehnul jsem s tím, nebylo to použitelný. Potom jsem použil část a dopsal to asi dva dny poté, co se narodil.

Nyní jsi vydal "Holky to objektivně lehčí maj". Proč si to myslíš? Já si to třeba jako holka vůbec nemyslím…

Taky si to nemyslím. Obecně to holka má horší, protože když ji přepadne chlap, nemůže skoro nic dělat. Je to takový pošťuchování. Na feministických fórech se vzedmula vlna, zda to myslím vážně. Samozřejmě nemyslím. Je v pořádku, že se o tom lidi bavěj. A když se mě ptají, jak jsem to myslel, odpovídám podobně jako u písničky "V lese", kdy se mě ptali, zda je les tak špatnej. Ne, les je dobrej, to je snad jasný. Každý ať si to přebere sám. Nebudu nikoho učit číst mezi řádky.

V závěru klipu ti hraje frotman skupiny Chinaski Michal Malátný přezpívanou "Kláru", k čemuž vybízíš v textu songu. Na desce tento úryvek není. Jak k tomu došlo?

S Michalem jsme se viděli párkrát. Tohle napadlo režiséra Kubu Mahdala, který pro mě natáčí všechno a pro Chinaski toho dělá taky dost. A řekl, že by to byl dobrý fór. My už jsme měli hotový klip, čekali jsme do pátečního rána, zda to Michal pošle. Poslal to dokonce ve čtvrtek večer. Napsal jsem mu, že děkuju, že si toho vážím obzvláště v době, kdy se po lidech chtějí kolikrát nesmysly. On mně na oplátku napsal, že se mu líbí, co dělám.

Vyrostl jsi na Chinaskách?

Úplně ne, ale rád si pustím "Kláru" nebo "1.signální", jsou to vždy zelené pecky, které nestárnou.

Pokáč
© Pokáč
V mládí ses učil na piano. Využíváš toho nějak při skládání písní?

Mrzí mě, že na ně moc neumím, jen základní věci. Vzhledem k tomu, že máme malý byt, museli jsme klávesy Yamaha dát pryč, aby se tam vešlo dítě. Ale až budeme bydlet ve větším, mám v plánu pořídit si klávesy nebo klavír, protože to je úžasný nástroj. Není větší frajeřina, než když si někdo sedne na nádraží a zahraje. Pro skládání je to o krok dál. Zkoušíš si různé melodie, které s kytarou moc nejdou. Začal jsem sledovat frontmana Imagine Dragons, který rozjíždí šílený workouty. Dneska tam dal například šílený věci na piano. Proto tvrdím, že dobrý producent by měl umět na tenhle nástroj hrát.

Máš nějaký další vysněný instrument?

Když se k tomu dostanu, tak mě baví banjo. Hrál jsem dva roky na bicí, ale vrátit se k nim mě zas až tak neláká - je to takovej kravál. Mám rád, když je klid. Nerad chodím na koncerty kapel, protože jsou nahlas. Ale na piano bych se měl a chtěl naučit víc.

Banjo hraje třeba v "Cowboyovi". Tos nahrál ty?

To jsou koupený samply. Dneska si z hudebních bank stáhneš cokoliv. Proč se trápit, když to tam můžeš použít legálně...? (smích)

A jak se ti v téhle písni jódlovalo?

Dělal jsem to poprvé. Museli jsme tam udělat zvukařský kejkle, aby to nějak znělo. Na koncertech to zní komicky, protože to nemám vychytaný, výšky jsou slabý. Když něco dělám blbě, lidi si myslí, že to dělám jako vtip.

Umíš třeba improvizovat?

V tomhle obdivuju Tomáše Kluse, že se do tohohle pouští. Jsem schopný napsat za hodinu vtipný text a song, tak něco splácám. Ale před těma lidma ne. Sice by z toho asi něco vylezlo, ale ne něco, čím bych se chtěl chlubit. Když jsem chodil do školy, šla mně matika, ale když byl meeting, branstorming a mělo se vymýšlet něco na místě, byl jsem marný. Musel jsem si to vzít domů, tam si to rozmyslet a pak jsem třeba byl nejlepší ze všech. Radši mám klid a svoje ticho.

Pokáč
© Pokáč
Kolik času ti zabere napsat písničku? Měříš to?

"Holky to objektivně lehčí maj" jsem napsal asi za dvě hodiny poté, co jsem slyšel "The Man" od Taylor Swift. Napadlo mě to nějak z recese i v souvislosti, kdy Nedvědi zpívaj': "Holky těžší to maj." "Cowboye" jsem napsal v autě asi za hodinu, "Alzáka" jsem napsal v metru tak za dvě hodiny. "Lék na bolest" taky tak nějak. "Dej mi pusu", s tím jsem se trochu natrápil a trvalo mi to pár dnů. S "Antarktidou" jsem se hodně trápil a s písní "Děti" jsem se trápil nejvíc. "Jsem pozitivní" tak půl dne, "Google" byl rychlej. "Jsme plešatý" bylo taky hned, "Nešahej na mě" taky. "Na pláži" jsem psal celou dovolenou, což bylo asi týden před rokem.

"Když je hokej", to měla být písnička pro Spartu, ale nakonec jsem si ji nechal pro sebe. "Tak tě tu vítám" - jak se to vezme, můžeme to brát dva měsíce, nebo hodinu, kdy mě to napadlo. "Kabinka" vznikla během letu letadlem. "Anděl" - v klipu k písni "Cowboy" je záběr, jak střílím z pistole a držím ucho. Musel jsem docházet k ušnímu, protože mi v uchu něco chrastilo, což je blbý, ale díky bohu už se to naštěstí neděje. Musím poděkovat do Vojenské nemocnice, že mi pomohli. Jiný doktor mi z nějakýho důvodu píchl kortikoidy do zadku. Vedlejší efekt bylo to, že jsem nemohl vůbec spát, nemohl jsem spát ani vteřinu, a tak jsem tu skladbu napsal během jedné noci. Je to taková kortikoidová písnička.

V průběhu příprav desky sis odskočil také k projektu B-Side Bandu, pro který jsi předělal song "Co z tebe bude". Jak na to vzpomínáš? Byl jsi rád, že jsi toho mohl být součástí mezi takovými osobnostmi?

Když jsem se dozvěděl, že dělají album s Nohavicou a Pastrňákem, bral jsem to všema deseti. Měl jsem poslat tři písničky, o kterých jsem byl přesvědčený, že budou dobře znít ve swingu. Poslali mi to zpět orchestrálně nahraný. Tomu muselo předcházet tolik práce, že si to ani nedovedu představit. Přijel jsem tam, hodinu to natáčel. Krásná zkušenost, škoda, že k tomu nevyšly ty koncerty.

Pokáč
© Benedikt Renč
Když jsme u těch koncertů, plánuješ zahrát v O2 areně. Oznámil jsi to v době, kdy řádí covid. Myslíš, že se vystoupení uskuteční?

Osobně jsem na pochybách, i když mi to přijde čím dál reálnější. Všichni jsou na 99 % přesvědčeni, že to bude, tak se jede naplno v přípravách. Třeba to bude první velká akce, která vše odstartuje, což by bylo fajn. Při nejhorším se to přesune.

Nebude to pro tebe příliš velké sousto ve smyslu zabavit takové množství lidí? Přece jen je tvoje tvorba zaměřená na komornější publikum a přímou zpětnou vazbu.

Je to taková meta, stejně jako Forum Karlín, kde byly čtyři tisíce lidí. Pro mě je přelom pět set lidí, pak už je to dav. Když říkáš vtipy, slyší to jen ti vepředu a ti vzadu vůbec. Tehdy měním i styl vystupování a přecházím k jednodušší komunikaci. Nemyslím si, že se takový koncert bude opakovat každý rok. A pak třeba dáme Strahov.

V O2 areně určitě vystoupí Voxel, ale i Michal Horák, kterého s tebou často srovnávají. Přijde ti fajn, že pokračuje v podobném, tebou nastoleném duchu?

Přijde mi to super, Michal je šikovný. Sám jsem si prošel tím, kdy mi každý říkal: "Dělej spíš pop a udělej si kapelu a dělej to tak a tak." On si jel po svým a teď se ukazuje, že když to ty lidi baví, netřeba to měnit. I když vypadá na šedesát, je mu dvacet tři. (smích) Jsem rád, že jsem ho měl na turné ve Foru. Jsme dobří kamarádi. Fandím mu, víc takových.

Máš tendenci se posunout z muzikantského místa? Třeba napsat knížku či přispívat do novin pravidelnými sloupky, ve kterých bys vtipně glosoval aktuální dění?

Nabízeli mi rubriku v Novém prostoru, ale asi to není něco, co bych vyhledával. Realizuju se hudbou, dělám sociální sítě, komunikuju s lidma. Spíš mě baví dělat dobrý klipy a koncerty.


NÁZORY

Vložit názor

Povinné položky jsou označeny hvězdičkou. E-mail je třeba pouze pokud budete chtít zasílat reakce a nebude zveřejněn.

Zasílat reakce e-mailem na vaši reakci, článek nebo nezasílat.

Antispam: * Napište první dvě písmena ze slova musicserver
Bez správné odpovědi na tuto otázku nebude názor přidán.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY