Zeptejte se někoho, kdo ji slyšel, co říká nové desce švédských Cardigans. Počítejte s nanejvýš mírně rozvitou odpovědí z následujícího výčtu: "Nuda", "Zívačka", "Je to takový utahaný, rozblitý", "No, já vlastně ani nevím, po druhý písničce jsem vytuhl," u svéráznějších dotazovaných potom třeba "Mám z toho depku ještě teď a to umím anglicky jen sprostý slova", "Už jsou odepsaný, není tam žádný lavmí lavmí sej dzet ju nýd mí" (doplněno vlněním postihujícím celý objem těla). A všichni budou mít trošku pravdu. Zároveň se budete bavit o, když už ne albu nejlepším (což se ale budu snažit naprosto nevědecky dokázat), pak alespoň nepříjemnějším, nejdojemnějším, nejjemnějším, nejmnějším, nejším...

Městečko Jonkoping má dvaapadesát kostelů. Tento extrém ovšem nemůže ani v nejmenším zakrýt jeho nudnost. A právě z nudy spolu před jedenácti lety začali hrát dva heavymetaloví fanatici - kytarista Peter Svensson a basák Magnus Sveningsson. Brzo nechali metal rezivět a roku 1993 přibrali zpěvačku, klávesistu a bubeníka a jako The Cardigans se už svým prvním singlem, energickou "Rise And Shine", pustili do okupování světových hitparád. Ve stejném duchu jako první desku, tedy podbízivý retropop, zplodili ještě dvě další - lepší. Z této etapy pochází i neznámější skladba, originální a slušně vlezlá "Lovefool", která u nás před několika lety pořádně osvěžila rádiové vysílání. Po experimentálnějším "Gran Turismo" kapela léčila ponorkovou nemoc, čehož využila zpěvačka Nina Persson pro práci na velmi vydařeném sólovém projektu "A Camp" (recenze zde).

Nové "Long Gone Before Daylight" je podobnější právě tomuto projektu než Cardigans v minulém desetiletí. Ač to prý nebylo v plánu, odpočatá kapela, která vypadala, že už se možná nikdy nedá dohromady, nahrála klidné, akustické, písničkové a optimismem nehýřící album bez větších náladových, hlasitostních a vlastně jakýchkoli jiných skoků. Opravdu lehoučce uspávající, což ovšem nesmíte chápat jako výtku. Tak akorát chytlavé melodie jsou více než dobrou náhražkou výraznějšího zvuku z minulosti. Navíc prostupují celou deskou a nehromadí se jen u několika singlů. Ani v refrénech není třeba přidávat další nástroje nebo zesilovat stávající, zpěv na jejich odlišení bohatě postačuje. A ten se zdá být emotivnější, než kdy předtím, možná i proto, že poprvé jde o Nininy vlastní texty. Ano, jsou vlastně všechny o lásce. Naštěstí ale jsou bezpečně hluboko pod nebezpečnou mírou sentimentu.

Při prvním poslechu ohromí hned úvodní "Communication", narážející pravděpodobně i na nedávné poměry v kapele, a rychlejší část tvořená "You're The Storm", prvním singlem "For What It's Worth" a svou rockovostí jakoby na album nepatřící "A Good Horse". Později se obliba rozrůstá i na méně průbojné skladby jako "And The You Kissed Me", jejíchž šest minut příjemně uteče jako nic a mohla by trvat třeba čtvrt hodiny. V konečné fázi zjistíte, že deska nemá jedinou slabou píseň.

Z přídavných jmen se věty skládají opravdu ztuha, ale přesto: Cardigans jsou nyní přirozenější, vřelejší, vážnější, mírnější, hlubší, méně líbiví a (ač to slovo nenávidím) výrazně pohodovější. To vše bez toho, aby cokoliv nevyvratitelně pozitivního ztratili. Jen už mají, když zůstanu u jejich krajanů, blíže k introvertní písničkářce Sophii Zelmani než k nablýskaným Roxette. Heslo 'klidná síla' jim padne podstatně lépe než politickým chameleonům z KDU-ČSL. A Nině to s tmavými vlasy i víc sluší.