Zrajete jak víno - jak po hudební, tak po vzhledové stránce. Co za tím stojí?

Vím, co za tím stojí. Co se týká muziky, je to zvědavost, touha zkoušet žánry, chuť dělat nové věci. Po vzhledové stránce - to netuším. Myslím si, že si kompenzuji první polovinu života, kdy jsem se hledala a vypadala jsem jako chlapec. Teď se cítím čím dál více ženštější. Souvisí to se zkušenostmi, díky nimž člověk vyzařuje pozitivně. To jsou věci, které za tím asi jsou.

Na novém albu "Svety" se zvukově vracíte v čase - rockové skladby, závan devadesátek i osmdesátek. Co vás k těmto návratům vedlo?

Chtěla jsem nahrát pestré album zvukově i tematicky. V zásadě to vyplynulo ze situace i z toho, že jsem spolupracovala s lidmi, kteří jsou různorodí - každý má jiný produkční pohled a dosah. Je velmi zajímavé sledovat trendy, jakými se postupně do popu dostává hudba devadesátých a aktuálně i osmdesátých let. Písně znějící jako osmdesátky aranžoval Christian Eigner. Myslím si, že přirozeně vycítil, že trend bude právě tento, a nám se ta myšlenka velmi líbila. To jsme netušili, že to budou dělat i ostatní, že ten trend přijde. Jak ukazuje třeba Dua Lipa, konkrétně pop teď příjemně smrdí osmdesátkovým zvukem. Toto je asi nejaktuálnější sound. Devadesáté roky byl pro mne návrat k písním, které jsem skládala ještě v kapele Peha, a to po stránce kompozice i aranží. Do toho byla se surovým zvukem zapojena kapela a živí hráči. V těch popových věcech je vysloveně můj rukopis, je to to, kde se cítím doma, kde mě to baví. Ostatně elektronika jako taková mě baví velmi.

Hudbu jste složila sama, stejně jako polovinu textů. Nemáte ambice mít stoprocentní podíl?

Ambice byly, ale jsem na sebe pyšná, že jsem dokázala psát aspoň nějaké texty. Předtím jsem nepsala žádné. Ale na každém dalším albu je jich víc. Předpokládám, že když se tak procentuálně bavíme o podílech, tak teď je to 50 %, na dalším albu to bude 75 % a možná někdy i 100 %. Samozřejmě jsem chtěla víc, ale necítím se být textařkou. Někdy to je velmi těžké, ale motivací mi je paradoxně to, že autoři, kteří mi psali texty, nedokážou úplně vystihnout podstatu, nebo se jim to píše obtížně, protože mám vysoké nároky na výraz, který chci dát na jednotlivá místa a na slova. To mě motivovalo. Textař Vlado Krausz mi jednou řekl: "Víš co, moje zlatá, tak si to napiš sama." A měl vlastně pravdu. Nuance ve slovech a celkově myšlenky dokáže dotáhnout do konce pouze člověk, který to drží v rukou a zpívá to.

V textech jste odvážnější než v minulosti. Co vás k tomu vedlo?

Myslím, že to je právě autenticita, kterou se snažím vyjádřit svými texty. Když si je píšu sama, neberu si servítky a hovořím o věci tak, jako kdybych si povídala prostřednictvím těch písní s vámi. Mnozí moji fanoušci i nefanoušci mě tak poznají. Snažím se být prostořeká. Texty jsou přímočaré, aby tomu lidé rozuměli a neměli pocit, že na ně někdo mluví cizím jazykem. Přitom jim to neubírá na umělecké hodnotě, je tam občas tenká hranice mezi tím, zda je to kýč, poezie, lyrika, kdy je to báseň. Myslím, že je to fajn a že se mi podařilo být v rovnováze.

Nahrávka je pestrá, působíte na ní energicky, něžně, odhodlaně, hravě, jak to má být. Obsahuje vážná témata s nadějí, nechybí však ani nadhled. Sama "Svety" považujete za svůj nejkomplexnější počin...

Děkuju za velmi mnoho komplimentů, jsem ráda, že to takto vnímáte, protože mi šlo o to, aby album takové bylo. To, že je nejkomplexnější, jsem prohlásila a stojím si za tím. Považuju ho za takové proto, že jsem měla velmi luxusní prostor a čas, který jsem mohla natáčení věnovat. Album v podstatě vznikalo čtyři roky. Vždy když byl dobrý materiál nebo jsem měla pocit, že nějaká skladba má smysl, poslala jsem ji Christianovi nebo jsem napsala chlapcům z kapely, aby přišli do studia. Díky tomu jsem se mohla k písním později vrátit, a když se mi to nelíbilo, mohla jsem si hrát se zvukem nebo hledat ten správný způsob přístupu spolu s producenty, případně něco přepsat či přezpívat. To samé se týkalo mixáže. Tento způsob práce se mi osvědčil.

Poprvé jsem necítila tlak, že se něco musí dokončit. Měli jsme album hotové a čekali jsme, kdy bude vhodná doba, abychom ho pustili mezi lidi. Karanténa, nedalo se chodit na rozhovory, teď je tu nahrávám a ani nevím, kdo to bude poslouchat. Celé je to takové zvláštní. Tím chci říct, že málokdy se stane, že deska, singly a klipy jsou připravené, držíte cédečko v ruce a čekáte. Většinou to bývá naopak - muzikanti nestíhají termín a někdo tlačí.

Kolekce se jmenuje "Svety". Vizuál symbolizuje naše světy, dualitu a žensko-mužský element v každém z nás. Jaký svět je ten váš? Máte duši blázna, jak se zpívá v titulní písni?

I to. (smích) Určitě platí věta, že mám duši blázna, který nechce stát a stále hledá. Nechci stát na jednom místě, stále se snažím mít v dobrém slova smyslu dětskou duši, duši blázna. Patřím mezi lidi, kteří mají rádi výzvy, a snažím se zkoušet nové věci, chci se stále umět pro něco nadchnout. Myslím, že to je taková intenzivní součást mého světa. Myslím, že to má mnoho umělců, protože bez věčné vnitřní nespokojenosti, bez toho vyhýbání se impotentnímu klidu by nic uměleckého či hodnotného nevzniklo.

Producenty jsou Randy Gnepa a Christian Eigner. S Christianem jste spolupracovala už potřetí. Bylo to tentokrát v něčem jiné? Zajímali se o vaši práci i fanoušci Depeche Mode (Eigner je koncertním bubeníkem Gahanovy kapely - pozn. red.)?

Tak to nevím, ale někteří mě určitě sledují. S Christianem spolupracuju odjakživa, je to moje siamské dvojče. Ve studiu se na sebe kolikrát podíváme a víme, co si myslíme. Posloucháme podobné věci. Máme podobný vkus, úžasně se doplňujeme. Ve studiu se dokážu uvolnit jen tehdy, když vím, že tam je on. Jsem za naše hudební bratrství neskutečně vděčná. Náš vztah se změnil velmi, protože se spolupodílí už na mém třetím sólovém albu. Jsme přátelé, kolegové muzikanti. Jeho moje věci baví. Čas od času se připomene a napíše, že by byl rád, kdybych mu něco poslala. Radím se s ním o některých písních. Brutálně si ho vážím jako muzikanta, je to neuvěřitelný bubeník, neskutečný producent a já jsem ráda, že mám čest s ním komunikovat, že ten vztah se posunul až na takovou úroveň.

Proč jste song "FEA" dala i na toto album, když už se objevil na předchozím "Premeny"?

Na "Premenách" byl v podstatě jako bonus track, který měl ukázat cestu, kterou se hudebně vydám příště. Mnoho fanoušků mě prosilo, aby skladba vyšla na dalším albu, protože "Premeny" jsou výběrem přearanžovaných písní, který jsem si dala jako dárek sama sobě ke dvaceti letům na scéně. Tak jsem ty prosby vyslyšela. Byla by škoda, kdyby "FEA" na "Svetech" nebyla.

Deska obsahuje dva duety - s Adamem Ďuricou jste spolupracovala poprvé a podle mě vám hlasy pěkně ladí. S Michalem Hrůzou jde už o druhý duet, tento je docela netradiční, takový reggae, Michal v něm i tak trochu rapuje. Proč jste nenatáčela duety už dříve? A proč jdou tyto dva na albu po sobě?

Mně se líbila myšlenka, že jsou písně úplně jiné, že je tam duet ve slovenštině, baladická píseň, a druhý je takový úlet s Michalem. Zároveň je to český a slovenský jazyk. Líbil se mi ten kontrast mezi nimi. Zároveň jsem si uvědomila to, že zpívám s různými lidmi, ale že jsem doteď neměla vlastní duety. Předtím mi duety přišly jako klišé, teď jsem dozrála do stadia, že mi přišlo atraktivní zkusit něco napsat sama. Byl to přirozený vývoj.

Někde jsem se dočetla, že vám nabídky ke spolupráci posílali i rappeři, vy jste je ale odmítala. Na leden se však chystá vydání spolupráce s Poetikou a v té písni vám sekunduje rapper Eduard Rovenský. Čím si zasloužili, že jste udělala výjimku?

Muselo přijít období, kdy jsem dozrála a našla i k tomuto stylu cestu. Přiznám se, že když začal být rap významný žánr, nemohla jsem se s ním ztotožnit. Všechno mi vadilo - to, jakým způsobem se vyjadřují, jak vypadají. Celý ten žánr. Ale jak rap postupně proniká do popové kultury, šla jsem po jeho historii a zjistila jsem, že je to zajímavý jazyk, který promlouvá k mladým lidem. Pak je tu množství muzikantů, kteří inteligentním způsobem dělají tuto muziku a rozmýšlejí nad ní. Když mě Eda, potažmo kluci z Poetiky oslovili, píseň se mi líbila a já jsem se s ní ztotožnila. Navíc jsou to slušní a gentlemanští muži. Aktivně mě zapojili do celého procesu. Bonus byl, že jsou kluci úžasní. Stala jsem se jejich fanouškem.

Přiznala jste, že jste chtěla spolupracovat také s Davidem Kollerem. Zároveň jste prozradila, že píseň "V modlitbách" měla být rovněž duet. Mělo to být s ním?

Ano, odhadla jste to přesně, ale pak jsme se s Davidem míjeli. Točil svoji desku, dělal něco ještě s Lucií, a tak měl pocit, že by bylo překollerováno. Nakonec jsme tedy od spolupráce upustili.

"Sloboda je pierko" celou kolekci zavírá. Skladbu jste složila pro filmový projekt "Moje povstanie 2" k 75. výročí Slovenského národního povstání. Byla to současně i vaše první herecká zkušenost. Jak na to vzpomínáte?

Vzpomínám na to velmi pěkně. Oslovili mě zrovna, když jsem byla na dovolené s rodinou. Kvůli tomuto projektu jsem se vrátila dřív, abych si mohla zahrát. Hrála jsem společně s hereckými hvězdami a byla to krásná zkušenost. Měla jsem trému, bylo to náročné, bylo teplo, hrála jsem sniperku, jezdila jsem na motorce, nosila jsem těžkou zbraň a hrozně nevkusné, těžké oblečení. Byla to zkušenost velmi intenzivní na psychiku. Ta moje postava vlastně zachraňovala lidi. Kolikrát tam byly scény ze šábesu, židovské večeře, pašoval se tam kontraband. Prožívala jsem scény tak intenzivně, že jsem z toho nemohla spát a přemýšlela jsem o tom, jak kdysi lidé přežívali. Uvědomila jsem si, že bych nemohla být herečka, protože by mi z toho přeplo, asi bych se zbláznila. Skutečně na to vzpomínám ráda a bylo mi ctí k tomu složit titulní píseň. To mě velmi potěšilo. Takové výzvy mám velmi ráda.

Další výzvou jistě byl soundtrack k nové počítačové hře, jejímž zadavatelem byla navíc norská firma. Jak moc se tato práce odlišovala od jiné?

Aktuálně se na tom ještě stále pracuje. Postupně se schvalují jednotlivé sekvence hry, je to velmi náročné a úplně něco jiného, než co jsem dosud dělala. Část je hudební, část technická, muzika musí splnit mnoho parametrů. Jsou tu dost silné mantinely, v jakých frekvencích se můžeme pohybovat, v jakých BPM se můžeme pohybovat, jaké nástroje můžeme používat, kdy je to velmi melodické, kdy je to málo barbarské a tak dále. Už teď vím, že na tom budu dělat ještě celý rok. Pracuju s Randym Gnepem, sama bych to nedala.

Píšete hudbu i pro jiné interprety. Pro koho například?

Přiznám se, že poslední interpretka, pro kterou jsem psala, byla Lucka Bílá. Možná se opět ohlásí. Jsem ráda, že jsem mohla přispět několika písněmi na její album.

Jakému nástroji dáváte větší prostor při skládání - kytaře, nebo klavíru? Při jakém doprovodu se vám lépe tvoří? Ptám se i proto, že v jednom z rozhovorů z roku 2016 jste pronesla, že byste potřebovala v hraní na kytaru více potrénovat.

To je pravda, ke kytaře jsem si stále nenašla vztah. A přiznám se, že tak úplně nehledám. Aktuálně se v těchto zavřených dnech učím hrát na basu. Když jsem měla dívčí kapelu, hrála jsem na bicí a bylo to fantastické, protože mám ráda rytmické nástroje a určitý druh pohybu a to bicí a basa splňují.

A čemu dávám přednost při skládání? To je velmi individuální. Samotná melodie mě často napadne při jednotvárném zvuku. Když zapnu kávovar, když vysávám anebo v autě, když hučí motor, často mě něco napadne a pak to hledám na klavíru. Nebo si naopak hraji na klavír a napadne mě nějaká harmonie. To samé je i v případě kytary. Každý nástroj člověka zavede do jiných vod, a čím víc je člověk v mysli otevřenější, tím je to zajímavější. Nejkrásnější balady samozřejmě vznikají na klavíru, to je jeho takové DNA. Úplně jiné písně vznikají na kytarách.

Patříte k lidem, kteří se nebojí vyjádřit svůj názor, sympatizujete kupříkladu s iniciativou nebudemeticho. Vidíte nějaké východisko z aktuální situace?

Mám pocit, že toho lidi začínají mít dost. Je velmi mnoho frustrovaných lidí, nešťastných lidí, lidí na lécích a já sama v sobě pozoruji jistý druh rezignace, už se přestávám snažit všemu rozumět. Žiju v současnosti, protože mám pocit, že by to na moji psychiku jinak působilo velmi negativně a že bych měla problém sama se sebou. Snažím se každý den udělat něco pro sebe, nějak si den zpříjemnit. Nekonstruovat do budoucna, protože vidím, že to nefunguje. Ale pokud cítím, že bych mohla něčemu pomoct, na něco upozornit, rozhodně ticho nebudu. To vím určitě.

Chtěla jste začít více sportovat. Jóga už vám nestačí?

Jóga mně nikdy nestačila, potřebuju sport dynamičtější. Jóga je pro uklidnění mysli, jak se detoxikovat cvičením. Před dvěma roky jsem začala dělat kickbox a to je sport, který mě nesmírně baví. Je tam obsažené všechno: dynamika, kardio, zpevňování. Teď, jak je vše pozavírané, cvičím doma online nebo si užívám nádherný podzim se svými psíky (rozhovor jsme pořizovali v době vydání alba - pozn. red.).

Tak to koukám, že máme podobný pohled na sport - kickboxu se také věnuju. Pokud mám dobré informace, chtěla jste vyzkoušet pobyt ve tmě, ale zatím jste to neuskutečnila, protože dle vás tam musí jít člověk odpočatý a silný. Necítíte se odpočatá a silná?

Mám pocit, že teď všichni ve tmě jsme, tak proč jít do větší nicoty... Momentálně jsem ztratila potřebu tam jít. Uvidíme, jakou výzvu si vymyslím místo toho. Ráda bych zkusila Wim Hofovu metodu a začala se otužovat.