První část velkého rozhovoru s Mikolasem Josefem naleznete na tomto odkazu.

Začátky

Dočetl jsem se, že tě tvůj táta Charlie jako malého brával často na folkové koncerty - Čechomor, Jaromír Nohavica, Fleret a podobně. Posloucháš je ještě, nebo už jsou to jen vzpomínky na dětství?

Zrovna nedávno jsem poslouchal svůj nejoblíbenější song od Čechomorů, který se jmenuje "Hruška". Ten mám hrozně rád a jejich "Proměny" s Lenkou Dusilovou jsou podle mého naprosto geniální album. Byl jsem kdysi na jejich koncertě v O2 areně a byl to úžasný zážitek. Lucie je také jedna z mých hodně oblíbených skupin a samozřejmě Vlasta Redl, Fleret, Nohavica, Plíhal a tyhle starší folkové legendy. Hodně se k nim vracím. Jo, a Mertu zbožňuju! Když se mě někdo ptá na to, co mám rád z české hudby, tak právě oni. To jsou mé hudební kořeny.

Když už jsme u těch kořenů - z toho, co jsem dohledal, je tvůj tatínek napůl Rakušan, proto jsi Josef, pradědeček byl z Milána, maminka je napůl Němka, babička žila deset let v Texasu a měla americké občanství, ty sám ses narodil v Praze, ale dětství jsi trávil ve Znojmě. Přesto, ať jsem hledal, jak jsem chtěl, nikde jsem nenašel, jak je to s tvým jménem. Proč ne Mikoláš?

(smích) Ještě musím dodat, že můj strejda je z Bristolu, vzal si Filipínku, a tím pádem můj bratranec a sestřenice jsou napůl Angličani a napůl Filipínci (smích). Na mé občance je ale opravdu Mikoláš Josef Čapoun.

A dneska ti lidi říkají spíše Mikolas, nebo Mikoláš?

Už jen velmi málo lidí mi říká Mikoláš. Sice to mám pořád v občance, ale na Mikolase reaguju taky, dneska už slyším na všechno. (smích)

No, vida. Taková základní věc a fakt jsem nikde nedohledal, že bys to někde vysvětloval. Měl jsem za to, že i to Mikolas třeba může mít nějakou spojitost s tím Rakouskem…

Ne ne. Byť je teda pravda, že táta je velký fanoušek habsburské monarchie, historie a vůbec všeho. Takže i já jsem si k tomu ledacos načítal a ve finále se s tím nějak sžil.

Když se vrátíme ke tvým začátkům, buskoval jsi na ulici, hrál jsi v Kobylisích, na Staromáku, v Hamburku, ...

(Skáče do řeči.) Ty jo, oceňuju tvoji připravenost, kámo, fakt mě ten rozhovor mega baví proto, že se mě neptáš na to, proč jsem si obarvil hlavu a podobně. Fakt máš načteno a děkuju ti za tvoji přípravu, je to tak pro mě mnohem zábavnější. Tak jen tak mezi slovama...

Děkuju, toho si vážím.

Jinak v Kobylisích jsem hrál, když mi bylo patnáct, to si ještě pamatuju.

No, a právě ještě musím zmínit i tvé hraní v Oslu. Prý k tobě jednou přišel blázen s pytlem plným hoven a vysypal ti ho do futrálu na kytaru. To se fakt stalo?

Jo, přísahám Bohu. A bylo to mega trapný. Já jsem tam stál a najednou vidím už z dálky takového divného týpka s igelitkou, motal se a byl to vyloženě blázen. Na ulici potkáš prostě všechny typy lidí. Měl jsem v tom futrálu českou vlajku, svého plyšáka, všechny ty drobáky a on přišel a celý mi to tam vysypal. A teď to viděla nějaká ženská, která tam stála a poslouchala, jak hraju, a jak jí to bylo hrozně trapné, hned ke mně přiskočila a začala to vyhazovat ven. A já říkám: "Néé, nééé, co to děláte?!?" (smích) Teď vám to přijde vtipný, ale myslím, že jsem nikdy nezažil nic trapnějšího. Tohle přebilo hodně věcí.

A děláš ještě ten busking?

Ne, skončil jsem poté, co mě ve Vídni zatkli. Ono je to hrozně stresující. Stojíš tam nonstop, musíš s sebou mít kombo, musím stát, kde stát nemám, povolení taky nemám, furt koukám, jestli někde nejsou policajti, jestli neprší, jestli po tobě nejdou bezdomovci... Na ulici totiž jsou nějaká pravidla mezi streetperformerama. Je tam třeba dané, že někdo má nějaký plácek ve čtyři odpoledne. A ani to není nikde napsaný na nástěnce nebo tak. A ty tam jako cizinec přijedeš a kompletně jim rozhodíš jejich program.

Potkal jsem třeba borce, který měl burku a obrovský kříž, mluvil na ulici o náboženství a já jsem málem dostal křížem po hlavě, protože jsme se trochu chytli. Takže ty takhle někam přijedeš a bojuješ s tímto zavedeným systémem, o kterém ani nemůžeš vědět, že existuje, a pak za tebou třeba někdo přijde a řekne: "Dej mi pětikilo. Já tě budu tady ochraňovat." Normálně si přijdou pro výpalný. Tak mu řekneš, ať jde do háje. A on na to: "Kámo, nevím, jestli máš úplně na výběr." Fakt to není sranda. A k tomu ještě to cestování. V pátek vstaneš ve tři ráno a jedeš do Hamburku, spíš tam někde na pangejtu u dálnice a najednou ti začne někdo ťukat na okýnko auta, a tak popojíždíš dál... Dneska už to naštěstí dělat nemusím. I když - když jsem jel teďka do té Itálie, tak to vlastně bylo dost podobné. (smích)

Do určité míry bych se k tomu rád vrátil zpátky, ale už to chci mít trochu posichrované. Hlavně neruším lidi, které nemám rušit - protože občas na tebe vyběhne nějaký majitel obchodu a kříčí: "Už tady stojíš fakt dlouho, vypadni, mě už to nebaví poslouchat." A je fajn být v situaci, kdy si můžu říct: OK, můžu tady být, mám povolení hrát tak nahlas, jak hraju, a když přijdou policajti, tak jim jenom ukážu papír a je to.

Ale na druhou stranu, když pak hraješ někde na nějakým velkým koncertu a máš tam jídlo, máš tam napsané jméno, tak už tě to na tu ulici zas tolik netáhne. Zase jsi ale o hodně vděčnější. Ulice byla pro mě dost hustá, ale jsem rád, že jsem si tím prošel.

A co si myslíš o té regulaci pouličního hraní, která před pár lety vešla v platnost?

Já jsem byl dokonce na meetingu, kde se potkávali rezidenti se státem a s buskerama, a bylo vtipné, že ti rezidenti tam říkali: "Víte, nám to vlastně nevadí, ale pokud tam pod okny je nějaký týpek, který tam mlátí na hrnce a je deset hodin večer, kdy já uspávám dítě, bylo by fajn, kdyby to bylo regulované. Ale jinak si klidně hrajte." Neříkali: "Vůbec vás tu nechceme a vypadněte." Takže stát se k tomu postavil dost špatně.

Vídeň nebo jiná města to vyřešila trochu líp. Tam máš nástěnku, kam se musíš napsat, a máš tak daný čas, kdy, kde a jak dlouho můžeš hrát. A podle toho jedeš. A já nevidím jediný důvod, proč to nezavést i u nás. Já jsem tenkrát dost mluvil se starostou Prahy 1 a už jsme to měli docela rozdělené, ale pak přišly volby, změnilo se to a mohli jsme začínat zase od nuly. Je mi to ale hrozně líto, protože když se vrátím k těm Čechomorům - i oni začínali hraním na Karlově mostě, než se proslavili. Je to součást té kultury, že lidi můžou vyjít z té ulice a dostat se až do rádií. Patří to k tomu a je škoda, že to ten stát zamítá.

To mě dovedlo k určitému zamyšlení, protože když si to shrneme, měl jsi docela dost klacků pod nohama, než jsi se proslavil. A když dodám jenom příklad třeba té čtyřky z hudební výchovy nebo že tě i z jedné hudební školy vyhodili, tak jak je možné, že i přes to všechno, čím jsi prošel, to v tobě tu touhu věnovat se hudbě nezabilo?

Supr otázka. Díky za to. Abych vysvětlil třeba tu školu - jako dítě jsem tak nějak věřil tomu školnímu systému, že takhle je to daný (práskne rukou do dlaně) a buď jsi dostal na zadek, anebo jsi měl třeba pár drobných na zmrzlinu. A tyhle výsledky nejenom že jsem ukazoval doma, ale kdybych třeba měl jít na Berkeley a musel bych jim ukázat vysvědčení, kde mám čtyřku... A to jsem byl ještě rád, že jsem nepropadl.

Ale abych to vysvětlil - já jsem tam půl roku chodil a ten učitel nedával domácí úkoly, nedělali jsme testy, neměl jsem žádné známky a pak na to vysvědčení koukám a mám tam čtyřku. Tak jdu za učitelem a ptám se, proč mi ji dal, když nemá ani jednu známku, na které by to založil. A on: "No, já tě vidím, jak pracuješ ve třídě, a ty jseš takovej čtyřkař." Tak mu říkám, ať mi dá nějaký test na přezkoušení, že s tím nesouhlasím. A šel jsem s tím i za ředitelem a ten říká tomu učiteli to samé, co já. No, a pak se vzbouřily i ostatní děti, protože ten učitel byl nějaký divný, ale ve finále s tou známkou nikdo nic neudělal. A jenom nad tím mávli rukou: "Tak příští rok si to opravíte."

A v tu chvíli jsem pochopil, že mě tenhle akademický systém neposune dál, a v podstatě jsem tam skoro přestal chodit. Přitom jsem si původně myslel, že budu dál pokračovat na Oxford, jiné známky jsem na to měl. Ale díky bohu, že se to stalo takto a že jsem se na ten systém tak naštval, protože jsem si řekl, že to chci dělat jinak, seberealizovat se, nedělat teorii, ale jít na ulici. Maturitu jsem nakonec zvládl i tak a pomohlo mi to uvědomit si, že člověk častokrát zjišťuje, kým bude, na základě toho, že si řekne, kým nechce být.

To je fakt, to mám stejně.

Proto jsem vděčný, že to bylo takhle, a já se tak rozčílil a chtěl jim ukázat, že mám pravdu. To mě nakoplo. A třeba to, že jsem byl na Eurovizi převlečený za školáka, bylo proto, že jsem se jim chtěl vysmát, že jsem přece ten šprt. Všechno je to se sebou propojené.

A jak do toho všeho ještě zapadají tví rodiče? V několika rozhovorech jsi říkal, žes chtěl jít podobnou cestou jako Justin Bieber, Ariana Grande nebo Zara Larsson, kteří taky mají své rodiče jako součást svého managementu. Jak jsi k tomu došel?

Nedávno jsme se o tom bavili s mámou, jak je to vlastně šílené. Ty hraješ na ulici, začínáš a postupně zvyšuješ okruh lidí, kteří o tobě vědí a kteří ti fandí. Nejprve to jsou tví rodiče, pak kamarádi, postupně třeba celé město nebo i země, ve které žiješ. Až dojdeš do fáze, kdy najednou uspěješ na Eurovizi a spousta booking agentů ti začne volat a zvát tě na koncert. A tobě dojde, že to vlastně nejde, protože nemáš tolik songů, abys odehrál hodinový koncert, takže se musíš věnovat jejich tvorbě. Jenže zároveň je spousta dalších věcí, kterým se taky musíš věnovat a které dřív nebyly.

Já jsem do té doby neměl manažera, neměl jsem kolem sebe tým, ale muselo se to řešit. A mí rodiče byli tak moc hodní, že zanechali firmu, kterou budovali patnáct let, předali ji kolegyni a začali se věnovat mé kariéře, protože to bylo potřeba. My jsme nevěděli, kdo jiný by to dělal, a oni se toho za ty dva roky, co se tomu věnují, hodně naučili a pomohli mi, abych nepodepsal blbou smlouvu a neupsal se někde na deset let života.

Navíc můj brácha dělal účetnictví, máma byla v HR, táta věděl, jak vést firmu. To hrozně moc pomohlo a je super, že děláme spolu. A tím, jak rosteme, můžeme postupem času věci, které jsme dříve dělali všichni, delegovat na další lidi. A tak už naštěstí máme dnes třeba ten luxus, že máme lidi, kteří za nás řeší komunikaci s nahrávacími společnostmi a podobně. Onehdy jsme takto stáli u flipchartu a říkali si: "OK, tak já mám teď na starost osm věcí: sponzoring, smlouvy, rádia a tak dále." To by v normálním světě mělo dělat třeba šestnáct lidí. Teď už je to lepší. Ne že bychom ještě nějaké lidi nepotřebovali, co si budeme povídat, ale kdybych je poblíž neměl, dneska tady asi vůbec nesedíme.

A jak do těch tvých začátků zapadá ještě Boris Carloff nebo Norbi Kovács, protože...

(Skáče do řeči.) Ty vole, tak to jsi šel teda hluboko. Wow! Na Norbiho Kovácse se mě nikdo za celou moji kariéru nikdy nezeptal. Tak to jseš hustej! (smích) No, já ti řeknu, jak do toho zapadá, che che. Já jsem totiž Norbiho nikdy naživo neviděl. Mého tátu ale na housle učila Eliška Minaříková, která hrála v České filharmonii. Asi tak ve třinácti letech jsem za ní přišel a říkám jí naivně: "Neznáš nějaké studio, kde bych si mohl nahrát písničku?" (smích) A ona, že teda zná Norbiho, a dala mi na něj číslo.

Tak mu volám: "Čau, Norbi, můžu si u tebe nahrát song?" A on, že ať mu teda pošlu, co mám. A pak mě s tím poslal za Borisem. Dopadlo to tak, že jsem mu jako brigádník uklízel studio a on mi za to dal jeden den v měsíci, kdy jsem mohl nahrávat svoje vlastní věci. Takže já tam týden co týden chodil a uklízel po těch punkových bandech, které tam dělaly vždycky neskutečný bordel a… on mi vlastně říkal, ať už to nikomu nevykládám, protože mu pak volá hrozně moc lidí, jestli u něj můžou uklízet ve studiu. (smích)

Každopádně se ale stal mým prvním mentorem, který mi ve studiu ukazoval, co je to kompresor, co je limiter, jak pracovat s ekvalizérem a tak dál. To od něj jsem se naučil základy produkce a do dneška mi pomáhá, když mi v té technické rovině něco nefunguje tak, jak by mělo. Považuju ho za svého velmi dobrého kamaráda, takže, Borisi, díky za to, žes mě tam nechával nahrávat přes noci, když tam nikdo nebyl.

A tím se pomalu dostáváme k Eurovizi. U songu "Lie To Me" mě zaujalo, že měl úspěch ve Španělsku, USA, Velké Británii, Německu, latinskoamerických zemích. A tys v jednom rozhovoru řekl, že ses těmto zemím rozhodl jít s dalším singlem naproti, a proto vlastně vznikla "Acapella"...

(Skáče do řeči.) ... a to mimochodem vůbec nezafungovalo, ale k tomu se asi ještě dostaneme.

A tak by mě zajímalo, jestli jsi při té produkci "Lie To Me" použil nějaké konkrétní kroky nebo triky, aby si tě v těchto zemích našli a oblíbili. Nebo to bylo celé způsobené jen tím efektem Eurovize jako takové?

Nejdřív ti musím vysvětlit tu "Acapellu". Ta byla na tyhle státy přesně cílená, jak říkáš. Napřáhli jsme tím směrem veškeré promo - a oni to tam vůbec nehráli. (smích) Místo toho se hodně chytla v Polsku, Rumunsku a Belgii.

"Lie To Me" na tom byla jinak. Když jsem ji dělal, nevěděl jsem o hudebním průmyslu vůbec nic. Nevěděl jsem, jak funguje promo a všechny tyhle věci. Jen jsem na svém starém notebooku udělal song na koleni, udělal jsem k tomu videoklip, který můj kámoš točil na foťák, a vydali jsme to. A pak už si jenom pamatuju, jak jsem se druhý den probudil, koukám na mobil a tam Simona Krainová, o které jsem věděl jenom to, že má tři sta tisíc followerů na instagramu, tancuje na mou písničku. Pak koukám na statistiky na YouTube a zírám, jak mi rostou čísla zhlédnutí ve Španělsku. Já tam do té doby nikdy ani nebyl, natož abych tam podnikal nějaké kroky k tomu se proslavit, takže mi to dalo takovou sebejistotu v tom, že jsem si řekl: Dobrý song si najde cestu sám.

Brzy nato jsem začal podnikat první kroky při jednání s Universalem. Tam se nejdřív tvářili, že jsem jim vlastně docela jedno. A pak přišla Eurovize a všem těm lidem došlo, jak velká tahle věc může být. Jednou jsem tak zvedl telefon a tam se ozvalo: "Tady je Daniel Lieberberg." A já vůbec nevěděl, kdo to je. A on mi říká: "Já jsem šéf Sony pro Afriku a celou Evropu a líbí se mi tvůj song." Tak jsme chvilku kecali a říkám si: Jo, supr, tak asi dobrý. A o dvacet minut později: "Tady šéf Universal Music pro celou Evropu." Ve finále jsme jednali asi čtyři měsíce, v dubnu jsme podepsali smlouvu se Sony a v květnu byla Eurovize. A už to jelo. Sleduje to 180 miliónů lidí, a pokud se těm lidem ta píseň bude líbit, tak si ji najdou znovu. Ta televize tomu obrovsky pomohla, ale přesto si myslím, že ten song by se nestal takhle velkým, kdyby prostě nebyl dobrý. To si aspoň říkám, když je mi smutno. (smích)

A sledoval jsi potom i Lake Malawi nebo teď ten aktuální ročník, kde měl být Ben Cristovao?

Pamatuju si, že když tam byli Lake Malawi, byl jsem zrovna někde mimo Evropu, kde to měli vysílat až někdy ve čtyři ráno. Takže jsem se pak koukl až ráno, že byli jedenáctí. A byl jsem rád, že se jim zadařilo, protože Eurovize tady v Česku byla do té doby každému jedno a pak najednou zírám, že o dva roky později už jsou v národním kole právě lidi jako Ben, kteří jsou velcí doma už teď a mají o to zájem. V tom aktuálním ročníku si pamatuju ještě Little Big nebo ty Islanďany, které už teď hraje BBC. Oba byli velcí favoriti.

Při navazujícím rozhovoru po své účasti v Tel Avivu jsi mimo jiné řekl, že máš v hudbě rád poctivost. To mi ale, upřímně řečeno, moc nesedí k té zmiňované "Acapelle", kterou jsi, jak jsi sám řekl, nahrál a vydal cíleně pro Španělsko & spol., abys je tím songem vlastně hladil po srsti. Tento rozpor by ti tak někteří tví kritici mohli vyčítat. Přemýšlel jsi nad tím někdy takto?

Ale poctivost může být taky něco jiného. Kdyby "Acapellu" napsal kompletně tým lidí, s nimiž já bych neměl nic společného, a přišel k hotovému a řekl bych: "Jo, tak tohle vydám pro Španělsko," tak potom jo. Ale ten song, respektive jeho základ, vznikl už dávno před "Lie To Me" a já jsem si ho piplal strašně dlouho, než jsem přišel na to, že by se k tomu hodil více reggaetonový zvuk a španělský jazyk, což mimochodem bylo kreativní rozhodnutí. Teprve potom jsem usoudil, že mi dává smysl takto znějící píseň zacílit na Španělsko. Navíc jsem si, upřímně řečeno, ještě při té tvorbě častokrát říkal, jestli ji nemám spíš dát někomu jinému, ale pak jsem se do ní zamiloval a musel si ji nechat. Dodneška ji mám upřímně rád, jsem rád za to, že zní tak, jak zní. Kdybych to tak necítil, nikdy nevyjde. Nechal jsem na ní čtyři roky práce, takže ji beru jako své dítě, na které si nemůžu nechat sáhnout (smích).

Jo, to beru a nemyslím to ani nějak kriticky, já sám ji mám od tebe vlastně nejradši. Už jsem vyrostl z toho dávat písničky na Facebook a doufat, že tím lidem rozšířím obzory, ale když vyšla "Acapella", hned po prvním poslechu jsem ji tam dal se slovy: "Tohle si pusťte, garantuju vám, že to bude hit." A ono jo.

(Do místnosti vchází Mikolasova máma a připomíná, že oba ještě musejí jít na večeři s člověkem, který bude pracovat na příštím videoklipu. Ptám se, kolik mám ještě času, a dodávám, že to můžu zrychlit. "Ne ne ne, už jsem mu psal, je to v pohodě, no stress. Tohle je dobrej pokec," odpovídá Mikolas, netuše, že tam budeme ještě dalších pětačtyřicet minut.)

Koncerty

První koncert ve Foru Karlín tě prý stál přes tři a půl milionu korun...

Jo, tam jsem utratil strašně moc peněz a finančně se to nevyplatilo. Koncert byl ale brutální a dodneška o něm slyším lidi mluvit. Ten tým, s kterým dělám dneska, je kvalitativně mnohem lepší a zároveň i cenově dostupnější než lidi, které jsem tehdy našel hodně narychlo a se kterýma jsem nebyl moc spokojený. Ti si řekli neskutečné pálky a nestálo to za to.

A čím to bylo, že dříve jsi ty koncerty neměl? Čistě jen proto, že jsi neměl repertoár?

Je to tak. Musel jsem ve studiu strávit hodně hodin proto, abych odehrál hodinu a tři čtvrtě ve Foru Karlín. Ale ty koncerty nebyly i proto, že já jsem tehdy vůbec nebyl umělec toho statusu, že by někam přišel hrát a přišli by na něj lidi. Hrál jsem na ulici, pak jsem byl na Eurovizi a najednou bylo Forum Karlín. A lidi sice znali nějaké moje songy, ale neuměli si je spojit s mým jménem, takže vůbec netuším, kdo by přišel, kdybych tehdy dal nějaké lístky do prodeje. Snad aspoň ti tehdejší kámoši. (smích)

A jak se ti tehdy podařilo dát dohromady tolik peněz? To je přece pro umělce začátečníka obrovská částka. Máš nějaké sponzory?

Jo, je to spousta peněz. Na ten koncert nakonec bylo plno, takže když jsme sečetli peníze z lístků, merchandisingu a sponzory, byli jsme na krásné, kulaté nule. Byly to pro mě čtyři měsíce brutální práce, ale nakonec z toho snad lidi odcházeli s pocitem, že to bylo dobré a budou chtít přijít znovu. Takže aspoň v tomto směru to bylo snad pozitivní.

A byla ta nula ten důvod, proč ses po tom koncertě rozloučil s celým týmem kromě choreografa?

Ne, to fakt ne. I spousta dalších věcí může skončit na nule a je to ok. Ale když jsem poté zjistil, jaké jsou standardní ceny a výkon u ostatních týmů, přišel jsem si podvedenej. Nebudu je špinit, protože to byla moje chyba, že jsem si to nezjistil dřív, ale zároveň jsem nemohl pokračovat dál s někým, s kým to bylo lidsky i ekonomicky neudržitelné.

Další pražskou akcí byly až ty předvánoční koncerty v Roxy. A tam mi tehdy tvoje máma vykládala, že se chystáš vystoupit na oslavách Nového roku v Polsku, na stadionu pro čtyřicet tisíc lidí. Předpokládám, že tam nepřišli jen na tebe, ale třeba se pletu. Co to bylo za akci?

Byl to vlastně festival od jedné z jejich největších televizí nachystaný k Silvestru. Aby tam přišli jenom na mě, to bude ještě chvíli trvat. (smích) Rozhodně ale rád hrávám i na takovýchto akcích, ukazují se tam ti nejlepší z Polska i ze zahraničí a je to vždycky opravdu velká událost. Když jsem přišel na pódium, říkal jsem si, že to je vážně masakr. Počkej, ukážu ti fotky. (Vytahuje mobil a ukazuje.) Třeba v Řecku jsem hrál pro podobně velký dav, ale to Polsko zatím asi vede.

A pořád ještě dodržuješ pravidlo, že se podepíšeš i tomu úplně poslednímu fanouškovi?

Jo, to pořád držím.

Na tvých koncertech mě zaujali i ti vokalisté z Afriky. Prý je tam máš proto, že máš rád "Graceland" od Paula Simona nebo desky Justina Timberlakea, kde se vyskytují. Jak tohle probíhá logisticky - musejí vždycky přiletět až z Afriky, nebo bydlí někde tady poblíž?

Ne, fakt lítají z Johannesburgu. Letenka pro jednoho stojí patnáct tisíc, jsou tady týden před koncertem, bydlí v hotelu, chodí s námi na zkoušky a až pak jdeme odehrát ten výsledek. Věřím, že návštěvníci cítí, že tam je ta příprava, píle a láska a že dostávají něco navíc. My jsme ostatně dělali soutěž přes internet, kde jsme si vybírali, které vokalisty na koncerty vezmeme, ale teď, kvůli té koroně, nevím, jak to bude do budoucna. Našli jsme ještě nějaké dobré zpěváky ve Francii, kteří by to s tím cestováním měli asi jednodušší, ale uvidíme, jak to celé ještě bude.

Ve třetí a závěrečné fázi dojde na slibované vzory, srovnání s konkurencí, vzpomínky na Karla Gotta, Ritu Oru nebo na to, jak se Mikolas vypořádává se slávou a s tím spojené problémy, kterými si nedávno prošel. A také se dozvíte, jak to vlastně má s plány a životními prioritami. Přečíst si ji můžete přímo tady.