Vysoké napětí, které stále příjemně probíjí

17.04.2003 05:00 - Antonín Kocábek | foto: facebook interpreta

Různé speciální vzpomínkové edice jsou dnes v módě. Takže došlo i na australské AC/DC a jejich ranná alba. V následujících dnech si některé z nich připomeneme i na MusicServeru, dnes si s námi můžete zavzpomínat na "High Voltage".
8/10

AC/DC - High Voltage

Skladby: It's A Long Way To The Top (If You Wanna Rock'n'Roll), Rock'n'Roll Singer, The Jack, Live Wire, T.N.T., Can I Sit Next To You Girl, Little Lover, She's Got The Balls, High Voltage
Celkový čas: 44:20
Vydavatel: Sony Music / Bonton
Australští AC/DC jsou dnes již bez debaty legendou, která nechybí v žádné abecedě rockové hudby. Spolu s dalšími patřili v druhé polovině sedmdesátých let k praporečníkům té odnože tvrdého rocku, který existoval nezávisle na hardrocku Deep Purple či Led Zeppelin, ale byl mnohem syrovější, méně vyumělkovaný a více upřímnější. Snad proto patří mezi metalovými hudebníky (kteří si většinou na instrumentálních schopnostech dost zakládají) k těm mezi vzory méně citovaným, ačkoliv jejich hudba ke kořenům heavy metalu bezesporu patří.

"High Voltage" z roku 1976 je jejich oficiálním světovým debutem, který vznikl jako průřez prvních dvou australských alb ("High Voltage" a "TNT"). Už tady je jasně patrný i pozdější snadný poznávací prvek skupiny - řezavou kytaru Anguse Younga si jen tak s jinou nespletete. Stejně tak je z fotografií zřejmé, že už tehdy patřily k image skupiny jeho školní uniformu parodující kraťasy. A nesmím samozřejmě zapomenout na Bona Scotta, později tragicky zahynuvšího zpěváka skupiny. Osobně se těžko při poslechu ubráním nostalgii, protože tahle deska byla pro mě v patnácti jednou z prvních rockových nahrávek, které se ke mně vůbec dostaly. Musel jsem si tak význam slova "rock", které jsem si do té doby spojoval se skupinami typu Olympic či Katapult, tehdy řádně přehodnotit.

Z dnešního pohledu úhlu samozřejmě nezní nahrávka zdaleka tak tvrdě. Ale její podstata se nezměnila - v jednoduchosti je síla, stejně tak jako v melodii. A energie z téhle desky sálá i po více než čtvrtstoletí. Stále překvapuje i nápad spojit relativně nespojitelné a zapojit do nadupané kytarové úvodní skladby dudy (či co to je). Ryzí blues "The Jack" či skvěle gradovaná "T.N.T." jsou dnes již zapsány do zlatého fondu rocku stejně jako zeppelinovské "Stairway To Heaven", purplovské "Child In Time" či queenovská "Bohemian Rhapsody" - ačkoliv ve srovnání s nimi se jedná o až výsměšně nekomplikované kousky. Deska ovšem šlape skvěle od začátku do konce, úderné riffy podporují jednoduché slogany, snadno zapamatovatelné i pro člověka, který nevládne angličtinou. Vše nahlas a bez zbytečných složitostí - pokud je tu kytarové sólo, má svou smysluplnost a nejde jen o to předvést kytaristovu potřebu exhibice. Do všeho dobře zapadá i stopáž, tehdy pochopitelně ovlivněná rozsahem LP desky, ale zároveň podporující dnes stále častější teorie ve stylu hesla "méně je někdy více".

Nové vydání alba "High Voltage" není jen tak obyčejnou reedicí. Krom na první pohled patrné změny v podobě digipacku (stupidnější výraz, než má na něm Angus Young, si lze jen stěží představit...) a dnes už samozřejmého remasteringu původní nahrávky, najdeme v bookletu celou řadu raritních fotografií, jako grafický doplněk akordy k některým skladbám, průvodní slovo, mapující průnik AC/DC na mimoaustralská pódia či obaly různých vydání desky. Celek je vůbec moc pěkně výtvarně zpracován, nápaditě a graficky čistě, bez potřeby o originalitu za každou cenu. Pěkná pocta kapele, která už dneska neznamená téměř nic, ale před oním čtvrtstoletím se zapsala naprosto nesmazatelným písmem.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY