Skladatel, zpěvák a de facto muzikantský všeuměl Peter Gabriel se proslavil především jako frontman a showman Genesis, kterou v roce 1967 spoluzakládal. Tu však po natočení alba "The Lamb Lies Down on Broadway" a následném turné, tedy v době, kdy měla nakročeno ke slávě, k překvapení všech opouští a vydává se na sólovou dráhu.

Očekávání byla veliká, neb se mělo za to, že právě Gabriel je strůjcem a středobodem veškerého úspěchu kapely. Z těchto předpojatostí vycházely i tehdejší komentáře, podle kterých byli Genesis bez něho zralí na odpis. Opak se však stal pravdou: jejich následné album "A Trick of the Tail" dobylo třetí místo v britském žebříčku a jejich hvězda, byť s menšími zakolísáními a žánrovými kotrmelci, stoupala jen vzhůru. Hlasy věštců se tak nenaplnily.

Naopak kariéra bývalého lídra byla poznamenána hledáním sama sebe i své vlastní hudební tváře. Po skvělém debutu (1977), který se vyšplhal na sedmé místo UK Albums Chart, následovala Dvojka (1978), která naznačila už jiné směry, kterými by se interpret mohl do budoucna ubírat. Jenže to jaksi stále nebylo to pravé. Obě alba byla poznamenána cejchem toho, kdo zpíval a hrál v Genesis. Této nálepky se chtěl jejich autor vehementně zbavit, ostatně i jeho bývalí kumpáni nechtěli být již více spojováni s jeho osobou.

Třetí nahrávka tak měla být naprosto jiná. Jen si na ni posluchači museli počkat další dva roky. Zpěvák je vyplnil čilým koncertováním. Jeho vystoupení si držela vysoký standard a byla velmi ceněna. Několikrát s ním hrál i jeho nedávný kolega Phil Collins. Právě tehdy se zrodila spolupráce, korunovaná přátelskou výpomocí v období, kdy se rodák z města Chobham dostal do finanční tísně v souvislosti s pořádáním festivalu WOMAD. Od Collinse dostal možnost vystoupit opět se svojí bývalou mateřskou skupinou, což byl pro mnohé fanoušky splněný sen. Jednalo se však jen o jednorázovou akci. Uskutečnila se 2. října 1982 v přírodním amfiteátru Bowl v Milton Keynes a redaktoři časopisu Melody Maker ji následně označili za událost roku.

Zpět však ke Trojce. Gabriel si uvědomoval, že pokud se chce nějakým způsobem prosadit v ošidné sólové kariéře, musí vytvořit svůj vlastní osobitý styl. Takový, který bude mezi tunou nové hudby snadno rozpoznatelný. Jen jeho charakteristický hlas už zkrátka nestačil. Ve svém starobylém sídle Ashcombe si proto zařídil své vlastní studio a získal tím časovou a finanční nezávislost na placených studiových frekvencích. Otevřel se mu neomezený prostor pro experimentátorství. Zahořel láskou k world music (fascinace rytmy nadřazenými melodii ho ostatně neopustila dodnes) a začal zcela měnit charakteristiku svých kompozic.

Prvním signálem těchto změn se stal otvírák nového alba, skladba "Intruder". Písni vládne těžký, úderný, téměř agresivní rytmus, za který může hostující Phil Collins. Zaujme především tím, že je absolutně bez jakýchkoli činelů, což byl Gabrielův záměr, ale právě i způsobem, jakým se nahrával. Zvukový technik Hugh Padgham a producent desky Steve Lillywhite společně ve studiu experimentovali s novými krabičkami a kompresory, kterými zvuk z bicího automatu proháněli. Ve stejnou chvíli Phil ladil své nástroje a napadlo ho se k automatu přidat. To se Peterovi zalíbilo natolik, že ho požádal, ať v uvedeným rytmu bubnuje dalších deset minut, aby to vše mohl zaznamenat. A hle, zrodil se základ skladby, který mnohé překvapila. Nejenže takový zvuk ještě nikdo předtím nepoužil, styl bubnování (bez činelů) se navíc stal budoucím poznávacím znamením Collinsovy hry.

"No Self Control" pro změnu přináší nervní rytmus marimby, která stanovuje pevnou rytmickou a zároveň melodickou linku a utváří celkový zvuk kapely. A opět zde znějí výrazné a snadno rozeznatelné bicí nového frontmana Genesis. Zajímavostí je zde hostování zpěvačky Kate Bush, kterou pro hudební svět objevil kytarista Pink Floyd David Gilmour. Ta uchvátila Gabriela svým, jak sám prohlásil, "mimořádným a úžasným hlasem", který poprvé zaslechl v její písni "Wuthering Heights". Později spolu nazpívali nesmrtelný duet "Don't Give Up", který se nachází na albu "So".

"I Don't Remember" obsahuje úžasnou basovou linku hranou na Chapman stick Tonym Levinem. Ten, ač stál u všech předešlých Gabrielových studiovek, přispěl na "III" z důvodu pracovní vytíženosti pouze touto jedinou věcí. Přesto se dá konstatovat, že i on svojí specifickou hrou nový hudebníkův styl definoval. Zcela z jiného soudku a jakoby návrat k vypravěčskému stylu známému z bývalé mateřské kapely je skladba "Family Snapshot". Předkládá příběh politického atentátníka Arthura Bremera, který v roce 1972 postřelil guvernéra Alabamy George C. Wallace, a dává jej do souvislosti s atentátem na J. F. Kennedyho. Do závěru této kompozice autor vložil náhled do dětské duše budoucího vraha. Za zmínku stojí, že zde vůbec poprvé použil elektrické piano Yamaha CP 70, jehož zvuk mu učaroval u jeho bývalého kolegy Tonyho Bankse.

Samostatnou kapitolu, z ranku skutečně politického, přinášejí tracky "Games Without Frontiers", "Biko" či proti xenofobii zaměřený kus "Not One of Us". První jmenovaný, v němž opět hostuje Kate Bush, se na první pohled angažovanou písní příliš nezdá. Pojednává o evropské televizní soutěži Jeux Sans Frontières, ve které se dospělí převlékají do komických převleků a hrají přihlouplé hry. Vyzdvihuje se zde však dětinské chování dospělých, kterým maskují skutečné problémy světa, především nacionalismus, konflikty a v té době všudypřítomná studená válka. Hry bez hranic se i přes svůj minimalistický hudební doprovod staly hitem číslo jedna.

Na piedestal politické rockové hvězdy Gabriela vynesla hymna boje proti apartheidu "Biko". Vypráví příběh jihoafrického aktivisty Stevena Bika, jehož vláda nechala popravit. Žalm za smrt černošského bojovníka za lidská práva se promění v masivní umělecké a politické obvinění jihoafrického apartheidního režimu, který byl tehdy u moci. Hudebně přináší dusnou atmosféru hypnoticky pulsujícího jednoduchého rytmu, který se postupně rozrůstá o další nástroje a nakonec se, stejně jako protesty proti zbytečné smrti, rozhoří v jeden oheň, v jeden silný hlas.

Zvuk, jeho plnost a živost je vůbec výsada tohoto alba, kterému se díky obalu z dílny Hipgnosis přezdívá Melt. Přináší deset skladeb. Každá z nich je jiná, jak strukturou, tak náladou. Všechny ale voní svěžestí, novátorstvím a odvahou experimentovat. Poslech jednotlivých kompozic se na jednu stranu může stát lehce stravitelnou jednohubkou k běžnému poslechu, zároveň se posluchač může vžít do role chirurga, který se bude pitvat v jejich jednotlivých vrstvách (a že jich tam je!). Stále je co objevovat - ať už ve zmíněných rytmických sekcích či v barvách použitých nástrojů a nových zvuků. Snad s výjimkou "And Trought The Wire", která jako by vypadla z předchozí kolekce, se jedná o nadprůměrnou hudební záležitost.

Mnozí ze zpěvákových známých byli poslechem díla překvapeni. Ptali se ho, zda náhodou nebyl on tím v léčebně po choré (odkaz na "Lead a Normal Life"), zkrátka jestli se nezbláznil. Zdá se ale, že tomu bylo přesně naopak. Peter Gabriel našel svatý grál. Našel sám sebe a svůj určující hudební styl, který mu v budoucnosti přinese další přesladké plody. Ve své době se jeho Trojka, podobně jako předtím legendární Seržant, stala vzorem pro všechny, kdo to mysleli s hudební kariérou vážně, právě pro její různorodost a zároveň schopnost držet pohromadě jako jeden celek. I po letech, zvláště po posledním digitálním masteringu z roku 2016, zní ještě šťavnatěji a neztratila nic ze svého tehdejšího lesku. Rozhodně stojí za poslech i dnes.