Možná jste už jméno Echoboy slyšeli. Richard Warren alias Echoboy na sebe upozornil nejen coby sólový multinstrumentalista, ale také jako člen krátce, ovšem úspěšně fungujících Hybirds, kterým vyšla v roce 1998 jediná deska. Ta získala solidní odezvu jak u kritiků, tak u posluchačů, z čehož se Warrenovi podařilo (ať záměrně či nikoli) vytěžit pozornost i pro svou sólovou kariéru. Aktuální deska "Giraffe" je čtvrtou Echoboyovou deskou ve čtyřech letech, umělecky tedy pravděpodobně nedostatkem nápadů netrpí.

Echoboye není zcela jednoduché zařadit k proudu, kterému by odpovídala jeho hudba; rozhodně to není rock, metal či folk. Asi nejblíže má "Giraffe" k inteligentnímu popu, v němž silně promlouvají vlivy taneční scény. Například druhá píseň desky "Don't Destroy Me" nezapře inspiraci diskotékovými peckami z dílny Chemical Brothers, čemuž se Warren ani nijak nebrání. Intenzivní beatové tempo tohoto songu je však v kontextu alba spíše výjimečné, protože "Giraffe" je daleko chladu strojových rytmů. Hned následující "Comfort Of The Hum" odkazuje kytarovou přítomností k britpopovějším břehům, čtvrtá "Summer Rhythm" zase čerpá z trip-hopové rozmáchlosti.

"Giraffe" určitě není nudná deska, protože - jak jsem naznačil výše - je na ní zastoupeno široké žánrové pole, které je v celek spoutáno Warrenovým smyslem pro melodii. Ačkoli je CD naplněno elektronickými pasážemi, jež dohromady vytvářejí dobrých šedesát procent veškerého zvuku, není to album taneční. Echoboy si totiž bere z dance music pouze barevnost aranží, syntezátorové bonbónky a doplňuje jimi klasickou písničkovost. A naopak, takže jindy zase veskrze taneční strukturu prostoupí kytarové sólo apod. Každopádně nezpochybnitelnou devizou této desky je její neuchopitelnost. Echoboy si s posluchačem doslova pohrává, nechává jej hádat a dává mu dostatečný prostor, aby v rozsahu "Giraffe" našel atributy namnoze popové, taneční, i dokonce rockové.

Domnívám se, že sžití se s touto deskou by nemělo většině příznivců náročnějšího popu dělat větších obtíží. To protože Echoboyova muzika nepostrádá žádný z nejdůležitějších momentů - silné melodie, experimentální náznaky, rozkolísanou (v dobrém) strukturu a také textovou vstřícnost, nenáročnost. Když doposloucháte "Giraffe", podobnost budete asi hledat u Primal Scream, jelikož zvláště s jejich deskami (a s "Evil Heat" především) jej pojí nejedna spřízněnost. Warrenova hudba není ovšem žádným plagiátem, nese se v zářivě individuálním tónu, který nemusí být každému po chuti, ale celkově představuje "Giraffe" špičku současné populární scény. Alespoň podle mne.