One-hit wonder? Vypadá to, že spíš ne. Není to tak dávno, co jsme se snažili zapamatovat si jméno Matta Simonse, který na pár měsíců zcela ovládl rádia se svou hitovkou "Catch & Release". Tehdy to chvíli vypadalo, že jsme našli novou superstar. Jenže ty doby jsou už pryč - možná si i vy jednoho z nejbližších Tomových konkurentů teď budete muset sami dohledat, protože se na něj už skoro zapomnělo. Tom Walker ale zatím - zdá se - bude mít více štěstí. V éteru funguje nejen jeho největší hit "Leave A Light On", ale i další písně. Z příbuzných popových písničkářů by tak mohl mít blíže spíše třeba k JP Cooperovi, jehož medovému hlasu se taktéž blíží a jeho chystaná druhá studiovka vzbuzuje nemalá očekávání.

Mimo to má ale Walker ještě jednu velkou výhodu. Má kontakty. Předskakoval takovým jménům, jako je George Ezra, The Script nebo Jake Bugg. Na desce mu hostuje Zara Larsson, on sám zase zpíval na posledním albu Rudimental. Záda mu (zatím) kryje velký label, a co je hlavní - je o něj zájem.

V Roxy bylo zase jednou plno a to jak pod pódiem, tak na něm. Prostoru pro nějaké pohybové kreace mnoho nebylo a navíc jsme se trochu trápili i se zvukem, který měl do ideálu daleko. To ale může být způsobené i tím, že jsme se v davu prodrali jen pod jeden z balkónů.

Hlavní hvězda večera to ale neřešila. Poslední koncert aktuální části turné vybízel k uvolněnější atmosféře a přesně tu jsme také dostali. Písničkář vyprávěl například o tom, že píseň "Heartbeats" věnoval kamarádovi z vesničky, kde vyrůstal a kde nebylo nic než dva obchody, které zavíraly v pět odpoledne. Vzpomněl také, jak cestou k metru v Londýně potkával bezdomovkyni, k níž si jednoho dne sedl na zem a zapálili si spolu cigaretu, což později vedlo k napsání skladby "Not Giving In". Nebo si osvěžil kopačky, které po pětiletém vztahu v devatenácti letech dostal od své někdejší přítelkyně, a když se kvůli tomu pak odstěhoval do Londýna, napsal píseň "Fade Away", z níž má dodnes při zpěvu husí kůži. A my ji měli v Roxy taky. Citlivé podání jen s klavírem, u kterého jeho sametový hlas vzdáleně připomínající svou křehkostí Johna Legenda postupně hrubnul a chrčel, aby podpořil ty upřímné emoce, udělal z rozchodové skladby vrchol večera.

Došlo ale i na optimističtější momenty. Třeba když hned po nosné baladě seznámil diváky z faktem, že se svou aktuální přítelkyní už jsou spolu šestým rokem, budou se brát a ona, coby jeho nekončící inspirace, pomohla položit základy pro singl "Just You And I". Nebo když z početné kapely dostala v "Now You're Gone" prostor vokaliska, aby si s s prodejcem vlastní chilli omáčky zazpívala duet.

Také potlesky stojí za zmínku. Snad čtyřikrát se stalo, že diváci aplaudovali tak dlouze a hlasitě, že je výborně naladěný zpěvák musel uklidnit, aby vůbec mohl pokračovat. Ta atmosféra byla kouzelná. Těžko vůbec něco vyčítat nebo žádat víc. Na koncert takového charakteru to snad ani nemohlo dopadnout lépe. Ať už sborově zpívaná "My Way", bubenickým číslem okořeněná "Dominoes" či o refrén a kytarové sólo prodloužený největší hit, v němž se Walker snažil poslat zprávu kamarádovi závislému na drogách, že je tady pro něj, to všechno byly momenty, které show na Colours Of Ostrava zašlapávaly do země. Aby nedošlo k mýlce - v Ostravě to bylo fajn, ale teprve v Praze jsme se dočkali koncertu, který byl minimálně dvakrát lepší. Ve všech směrech.