Překvapily tě ohlasy na tvůj nedávný filmový duet s Lucií Bílou "Tvůj svět"?

Přiznávám, že jsem byl trochu nervózní z toho, co lidé na písničku řeknou. O to víc mě překvapilo, jak pozitivní ohlasy byly. Udělaly mi velkou radost. Se svou kapelou No Distance Paradise jsem dosud vydal dvě alba. A mohu říct, že množství reakcí na tuto jedinou písničku výrazně převýšilo počet ohlasů na obě desky. Dopad je mnohem větší a jednotlivé zprávy intenzivnější. Lidé mi píšou, že jim píseň mluví ze srdce. Myslím, že je to i díky českému textu, kterému u nás rozumějí všichni.

Jak se ti povedlo se k této spolupráci dostat?

Na tom má velkou zásluhou Petr Kolečko, režisér a scenárista filmu "Přes prsty", ke kterému jsme písničku natočili. S Lucií v minulosti spolupracoval, napsal jí skladbu. A tak zvedl telefon a zavolal jí. Shodou okolností jsem jí i já složil song. Jmenuje se "Nadechnout", napsal jsem hudbu i text a také jsem ho produkoval. Objevil se na její nové desce "Ta o mně", která vyšla v říjnu. S Lucií byla velmi profesionální spolupráce. Domluvili jsme se na termínu, ona dorazila do studia perfektně připravená. Nahrála to na jeden pokus. Musím jí vyseknout velkou poklonu.

Co na tvou popovou tvář říkají fanoušci No Distance Paradise, kteří tě znají jako indie zpěváka?

Názory fanoušků No Distance Paradise se různí. Napsal mi například jeden kamarád, že mě má rád, ale tenhle song už je úplně mimo záběr toho, co poslouchá. Jsou ale i takoví, kteří mi psali, že když mě kdysi viděli v malém olomouckém klubu, říkali si, že bych si zasloužil zpívat pro víc lidí. A mají radost z toho, že se to podařilo. Ne každý nad mým vývojem jásá, ale taková polarita je asi přirozená.

Přál sis i ty zpívat pro více lidí?

Myslím, že umělec by takto neměl přemýšlet. Alespoň já to tak nikdy neměl. Že se to stalo, vyplynulo z cesty, kterou jsem za tu dobu ušel. Vždycky jsem měl ambici skládat a produkovat písně pro jiné interprety. V jednu dobu jsem se na to hodně soustředil a nakonec to pro mě byl takový odrazový můstek k další tvorbě. Došlo k tomu přirozeně.

Považuješ sám sebe dnes za popového zpěváka?

Kvalitní pop jsem vždycky poslouchal. Vyrůstal jsem na Coldplay, kteří jsou pro mě příkladem popu s velkým přesahem. Ve své době dělali hodně dobrý pop i Oasis. Vždy jsem si přál hlavně to, abych si za kvalitou své tvorby mohl stát. Nezáleží na tom, zda je to pop nebo jiný žánr, ale na tom, jak je zpracovaný.

Máte nyní nějaké další plány s No Distance Paradise?

O další spolupráci se stále bavíme. Byl bych velmi nerad, kdybychom se rozpadli, nedejbože dokonce nějak ve zlém. Musím klukům poděkovat za to, že mě podporují v mé sólové dráze. Jsem si vědom toho, že pro ně to není jednoduchá situace. Ale jsme kamarádi a nevidím důvod, proč bychom teď měli kapelu rozpustit.

Koncertujete teď ale spíše jen příležitostně...

Ano, je to i tím, že jsem se odstěhoval do Anglie. To samozřejmě pro fungování kapely není ideální, protože dřív jsme byli zvyklí být v intenzivním kontaktu. Přesto věřím, že to neznamená konec. Třeba nám skutečnost, že si od sebe trochu odpočineme, naopak prospěje. Navíc trochu doufám, že díky mé sólové tvorbě by se o kapele mohli dozvědět i lidé, kteří o ní dosud neslyšeli.

Máš už dnes sólové koncerty?

Sólově občas vystupuji, ale paradoxně spíš v Londýně než v Česku. Často mě na svoje akce oslovuje například tamní Česká ambasáda. Poprvé mě přizvala před dvěma lety, když se tam konal Czech Beer Day. S českým velvyslancem Liborem Sečkou jsme si tehdy společně zazpívali "Vínečko bílé". Od té doby mě zvou opakovaně. Kromě písniček v angličtině na těchto akcích zpívám i ty české. A překvapilo mě, že na ně vedle mých krajanů dobře reagují i Britové a cizinci. Asi vnímají jako osvěžení setu, když slyší jiný, pro ně nepříliš známý jazyk. Má to ale dvě strany mince, protože když nerozumějí textu, soustředí se o to víc na kvalitu interpretace. Častěji si proto všimnou nějaké nedokonalosti.

Jak jsi pokročil s prací na debutové desce?

Často říkám, že se nechci nechat svazovat termíny. Mám to podobně jako třeba Lenny. Už delší dobu mám napsanou anglickou i českou desku. Jenže si nejsem jistý, zda tam všechny ty písničky chci dát. A vlastně ani nevím, jestli chci v tuto dobu jít ven s deskou. Dnes je doba singlů. Možná mi teď víc dává smysl vydávat jednotlivé písně a snažit se k nim udělat dobré videoklipy.

Angličtina, nebo čeština? Jak často si takovou otázku pokládáš?

Celkem často. Pokouším se teď zjistit, zda bych zvládl pracovat s oběma jazyky. Jsou interpreti, kteří to tak dělají, napadá mě třeba Miro Žbirka, který má repertoár ve slovenštině i v angličtině. Mně je angličtina dlouhodobě sympatická, v současnosti snad ještě víc díky tomu, že je mým domovem Londýn. Jenže na druhou stranu třeba u písničky "Tvůj svět" se potvrdilo, že český text má daleko větší šanci zasáhnout široké publikum.

Řekl jsi, že máš hotovou desku v češtině i angličtině. Rozumím tomu tedy správně, že na jednom albu bys jazyky nemíchal?

V tuto chvíli opravdu těžko říct. Rozhodnu se asi až časem. Bude záležet na spoustě aspektů. Obě řeči pracují s hudební složkou trochu jinak. Hodně vycházím z kytar nebo klavíru, to, jak přistupuji k aranžmá u českých a anglických písní, se ale liší. Třeba se mi podaří najít společnou cestu pro oba jazyky. Pořád totiž doufám, že je možné se v Česku prezentovat českými písněmi a v zahraničí těmi anglickými. V Londýně už jsem získal nějaké kontakty, uvidíme tedy, kam se mi povede se se svou tvorbou dostat. Pomáhá mi také moje manželka, která tam žije déle než já. A také moje vydavatelství. Nechci to zakřiknout, ale vypadá to, že bych mohl dostat šanci spolupracovat s místními producenty. To bych považoval ze velký úspěch.

V jakém jazyce bude tvůj příští singl?

Nejspíš v češtině. Zatím ale nevím, kdy vyjde. Nejdříve bych ho totiž rád podpořil dobrým videoklipem.

Kromě vlastní tvorby tě fanoušci mohou znát i z doprovodných kapel Lenny nebo Debbi. Proč tato etapa skončila?

Dlouho jsem měl dilema, jestli se věnovat hudbě, nebo medicíně, kterou jsem vystudoval. Zažil jsem období, kdy jsem se chtěl naplno živit hudbou, a stejně tak jsem byl v určitý čas přesvědčen o tom, že mou cestou bude lékařství. To bylo právě v době, kdy jsem z těchto doprovodných kapel odešel. Hrát v nich by pro mě i vzhledem k životu v Londýně bylo náročné. Časově ani ekonomicky by nebylo možné sem kvůli koncertům létat.

Teď to tedy vypadá, že se přikláníš spíš na stranu hudby. Je těžké se s ní v Česku uživit, pokud člověk není velká mainstreamová hvězda?

Je to velmi těžké. Hodně se zjednodušil proces vytváření muziky. Každý mladý producent má dnes vlastní studio doma. Tím se výrazně zvýšila konkurence. Všímám si toho, že teď na podzim vychází neuvěřitelné množství hudby - a to i od úplně nových umělců. Často jsou to interpreti, kteří jdou spíše cestou streamovacích služeb než rádií. Pop už dnes zdaleka není jen to, co hrají v rádiu. Alternativou rádiového popu je právě hudba zaměřená na digitální servisy, které jsou ohromně populární zejména u velmi mladých lidí. Je skvělé, že dnes existuje tolik cest, kterými se může člověk vydat. Ale z hlediska uživení se pořád nejvíc záleží na tom, kolik má umělec koncertů. Ty jsou nejvýraznějším zdrojem příjmů.

Už jsi zmínil, že často skládáš a produkuješ skladby jiným interpretům. S kým teď na něčem pracuješ?

Kromě zmíněné Lucie Bílé, jejíž deska s mou písní před pár dny vyšla, jsem nedávno nahrával s Adamem Mišíkem. Produkoval jsem také písničku pro dívčí skupinu Vesna nebo pro Jakuba Moulise. Znovu spolupracuji také s Pauliem Garandem, se kterým jsme měli singl "Srdce z ledu" a lidsky jsme si velice sedli.

Jak často pendluješ mezi Prahou a Londýnem?

V jednu dobu jsem cestoval hodně, teď se snažím, aby to nebylo tak časté. V průměru přiletím do Česka tak jednou dvakrát za měsíc. Na písničkách pracuji ve svém malém domácím studiu v Londýně. Když jsem v Česku, snažím se čas zde strávený využít naplno. Setkávám se s interprety a bavíme se o jejich představách. Všechny postřehy si pak odvážím s sebou do Anglie, kde na skladbách dál pracuji. Hledám teď pro studio v Londýně o něco větší prostor. Moje vize je taková, že bych si do budoucna mohl umělce zvát tam. Věřím totiž, že to, co se tam při tvorbě děje mně, by se mohlo dít také jim. Je to inspirující město, člověk tam může potkat pozoruhodné lidi.

S kým ses tam setkal ty?

Nejzajímavější byli paradoxně lidé, jejichž jména si nepamatuji. Rád se chodím dívat do londýnských klubů na méně známé nebo úplně neznámé interprety. Baví mě, když za nimi mohu po koncertě přijít a promluvit si s nimi. Kolikrát zjistím, že máme podobné zájmy. Hodně jsem díky tomu prozřel. Uvědomil jsem si totiž, jak úspěšní by takoví umělci mohli být u nás, kdyby si jich někdo vlivný všiml nebo kdyby šli do nějaké talentové soutěže.

Na České ambasádě v Londýně ses nedávno potkal také s Petrem Čechem. O čem jste si povídali?

Svou fotbalovou kariéru zakončil stylově - natočil písničku s Brianem Mayem, kytaristou Queen, a to v jeho domácím studiu. To bylo jedno z témat našeho rozhovoru. Než jsem nastoupil na medicínu, byl jsem taky fotbalový brankář. Spojitostí tedy bylo víc. Petr je velká osobnost a sympaťák. Povídali jsme si dlouho, možná dvě hodiny. Snad budeme mít brzy příležitost to zopakovat.