Brněnští zpohanštělí blackmetalisté Dark Seal po devíti letech na scéně překonávají důležitý milník v životě každé kapely - vydali své třetí album. Dostalo název "Země našich předků" a hudebníci se na něm hlásí k prastarým kořenům místního osídlení, ale i k severské metalové tradici.
7/10
Dark Seal - Země našich předků
Vydáno: 20.2.2019
Celkový čas: 48:43
Skladby: Oheň a Voda, Země našich předků, Slunce, Exodus niterně slabých, Zrádce našich kořenů, Duše, Lughnasad, Alban Arthuan
Vydavatel: Murderous Production
Čtveřici
Dark Seal tepe v žilách keltská krev. Její členové se odvolávají na prastaré rituály a svátky ("Lughnasad"), božstva, vzývají ducha tvrdého, nelítostného a přesto porobeného národa. Ze skladeb dýše jakýsi přírodní koloběh života, návrat k prapodstatě, k něčemu zaniklému a přesto latentně přítomnému. A to vše bez esoteriky i folkmetalových postupů, nutno říct naštěstí.
Dark Seal odolali vábení keltských motivů a novince dali zvukovou podobu, která se blíží duchu symfoniků
Dimmu Borgir. Kupředu cválající rytmiku tak podkreslují temné sbory (nosné zejména v titulní skladbě), klenutá kytarová sóla i epická, atmosférická zpomalení. Hutný - a mimochodem velmi podařený - zvuk příjemně osvěžuje i použití čistého vokálu hostujícího Styrbjørna z projektu Tears of Styrbjørn, který je svou hladivou jemností a vnitřním klidem v příjemném kontrastu s maniakálně growlujícím, zároveň však srozumitelně artikulujícím Crudelisem.
Vynikne tak ale bohužel vada na kráse jinak povedeného počinu. Textům se totiž nepodařilo vyhnout dnes už notně vyprázdněným žánrovým klišé (
"Křesťanský mor rozšířil lži a vraždění / v jménu Krista a všeho svatého" či
"Věčné protiklady jsou oheň a voda / oheň tě spálí a voda zase zchladí"), někdy jsou zase verše natolik dlouhé (např. v "Alban Arthuan"), že se jejich rytmická struktura, už tak docela vratká, ještě více hroutí, a pocit z celku je tak jaksi
dýchavičný.
Dojem výrazně zachraňuje pprávě Crudelis, který si s textem dovede pohrát a dodat mu potřebný výraz. Ten se snoubí s neotřelými melodickými nápady (výborně vystavěná struktura skladby "Duše", vrcholu alba, vedoucí až ke sborovému refrénu) i hutnými riffovými pasážemi ("Zrádce našich kořenů"). Výsledek je tak sevřený a funkční, a byť místy bojuje s jistým nedostatkem skutečně nosných nápadů, poslouchá se dobře. I přes neskromnou, k žánru patřící délku skladeb - s jednou výjimkou se pod pět a půl minuty nejde - "Země našich předků" baví i při opakovaných posleších. A jen potvrzuje, že domácímu black metalu se blýská na dobré časy.