Devátá studiová deska amerických Combichrist pokračuje v cestě, na kterou se Andy LaPlegua & spol. vydali před třemi lety na albu "This Is Where Death Begins". Odklon od elektroniky balancující mezi EBM a aggrotechem pokračuje a stále větší prostor dostávají kytary. Kdo si na metalové motivy zrovna nepotrpí, z "One Fire" tudíž velkou radost mít asi nebude.

Na první poslech zní nový počin nesourodě a jednolitě. Skáče od jednoho k druhému a nedá se říct, že by držel pohromadě. Fungovat začíná až kolem třetího poslechu, což není projevem hudebního neumětelství. Naopak. Andy LaPlegua, jinak zpěvák a hnací motor celého uskupení, není žádný začátečník a velmi dobře ví, co dělá. Svoje tvůrčí kvality prokázal v Icon Of Coil a Panzer AG, kde v minulosti také působil.

Kolekci třinácti skladeb zahajuje intro navozující pocit, že apokalypsa se blíží. Když se pak rozezní syrovost nazvaná "Hate Like Me" a LaPlegua začne svým chraplákem deklamovat "I'm Here To Tell You Something You Won't Like You'll Fucking Hate It, There Is Nothing Left Inside", není pochyb o tom, co bude následovat. Je to strhující hymnus definující atmosféru celého díla.

"Guns At Last Dawn" dává vzpomenout na tvorbu řezníků Fear Factory. Z velké části na tom má zásluhu zpěvák Burton C. Bell, který na písni spolupracoval. Naopak čistě elektronická "Lobotomy" připomene kořeny, ze kterých Combichrist vzešli. V naprostém protikladu je skladba "Bottle Of Pain" připomínající stav, kdy se Tom Waits sjede LSD a společně s ním celý smyčcový orchestr.

V druhé části desky je třeba upozornit na poklonu složenou punkovým ikonám Dead Kennedys v politicky ne zrovna nekorektní "California Über Alles" přetavené do electro-industriální formy. Za ní následuje ryze taneční "Last Days Under The Sun" coby výsledek spolupráce s Danielem Myerem z německého projektu Haujobb. Celé album pak uzavírá smířlivá "The Other".

Prostřednictvím "One Fire" dává Andy LaPlegua průchod svým vnitřním démonům. Je to deska plná agrese, zloby, frustrací a řady konfrontačních témat. Co se na první poslech jeví jako rozpolcenost, je ve skutečnosti pestrá a zábavná různorodost. A řekněme si upřímně, v electro industrialu se s těmito vlastnostmi moc často nesetkáváme.