Přístup obou zúčastněných spolků, které se o formát vinylového EP podělily rovným dílem pěti skladeb, by se dal přirovnat ke stavební míchačce, která je ale připojená na turbomotor. A v té míchačce jsou společně s posluchačem, jenž ani vlastně neví, jak se v ní ocitl, ty nejhorší strachy a obavy, které má každý z nás latentně přítomné v duši. Intenzivní prožitek zaručen - to ostatně Decultivate dokázali už vloni.

Ale postupně - první páni na holení jsou Östra Torn z izraelské Haify. Zastupují ten mírnější pól, jejich hudba se pohybuje v mantinelech přímočaře střiženého, klasického melodického hardcoru/crust-punku, tu zběsile uhánějícího kupředu, jinde zase zpomalujícího, zhutňujícího a temnícího, pohybujícího se až na hranici hutného metalového výrazu (třeba pasáže z úvodní "Unearth", nosný riff "Practice"). Dvojí vokály - dělí se o ně kytarista Dean Levron a basák Nir Sapir - vnášejí do projevu kapely tolik žádané napětí (na gradaci vystavěná "Climb"). Příspěvek Izraelců je ve své podstatě systematickým, uspořádaným celkem, pětice skladeb má jasně nakreslenou strukturu, své vzestupy i zklidnění, směřování. Ale je veskrze tradiční, a to pojetím i obsahem.

Druhá strana, patřící Decultivate, to je jako šlápnout na plynový pedál. Okolní svět se rozplizne do rozmazané šmouhy a tlak vmáčkne do sedačky. Jestli někomu připadli Östra Torn jako tvrdá a drsná hudba, plete se. Vedle těchto Čechů je to kultivovaný hudební doprovod pro žáčky nedělní školy. Izraelská míchačka si s posluchačem pohazuje ze strany na stranu, domácí formace mu následně nedá na chvilku vydechnout a vrhá jej přímo do víru neuspořádaného drtivého chaosu. Kapela, nyní rozšířená na čtyři členy (přibyl basák Ondřej Helar - mimo jiné Esazlesa či Sectesy), svůj zvuk od posledně lehce zhutněla, zmohutněla. Ostré, kolem minuty a půl dlouhé náklepy tak na aktuálním albu dostávají stabilnější rytmický spodek, nad kterým se odehrává zběsilé řádění kytar Radka Pavloviče. Korunu všemu dodává až nelidský řev druhého nováčka v sestavě, Zdeňka Frýby. Jeho vokál trhá, svírá, rozdírá, jako by skrze něj promlouvala mučená duše uzavřená v místě, odkud není úniku. Bohužel, nebýt přiložených textů, k rozumění toho moc není. Emocionální dopad je však v tomto případě mocný a o konkrétní slova nemusí zas tak jít.

Možným novým směrem formace může být, světe, div se, čtyřapůlminutová "Vzpomínka na noc čtvrtého", která ubere na tempu a přidá na zlověstnosti. Temný, střednědobý, pravidelně sekaný riff tvoří podklad pod syrová slova úryvku básně Victora Huga. Decultivate už tedy nejsou jen vypuštěnými démony z těch nejtemnějších koutů mysli. Jejich proklamovaná misantropie dostává hlubší základ, je nejen bezmocným výkřikem, ale i širší obžalobou světa, který toto utrpení dopouští. A je jedno, jestli je to osmnácté století, nebo současnost. Skladba je jasným vstupem na dosud neprohledané území - a čtveřici svědčí. Skupina v aktivitě nepolevuje, uvidíme však, zda bude pokračovat v nastoleném trendu sotva desetiminutových EP, či zda se do třetice všeho zlého (dobrého se napsat nehodí) dočkáme plnohodnotného alba. Bude dlouhohrající porce misantropie ke skousnutí? Nebo se Decultivate vydají jinudy?

Tohle mezinárodní splitko má každopádně nesporné klady. Minimálně jeho druhá polovina, ta domácí, s úspěchem otevírá zavřené dveře a s intenzitou sobě vlastní dále vypouští skryté démony lidských hlav. Možná už to není takový překvapivý náraz jako "Milovat", ale funguje to moc dobře. Östra Torn jsou vedle toho vlastně jen takovým poklidným předpeklím, lehkou přípravou na věci příští.