S Guano Apes jsem vždycky tak nějak bojoval. Jejich desky mě pokaždé překvapily pár peckami, v zápětí jsem byl ale pohlcenou nudnou vlnou. Vezměte si minulou "Don't Give Me Names", na níž se kromě povedených úvodních vypalovaček "Rage" a "Don't Speech" nacházelo hned několik výrazně podprůměrných kousků (namátkou "Too Close To Leave", "Mine All Mine"). S novinkou "Walking On A Thin Line" se to má podobně. Místy je cítit snaha změnit zažitý projev, ozvláštnit vlastní hudbu novými postupy, celkově se ale Guano Apes ani tentokrát nenapili nápoje invence dostatečně a z desky promlouvá lopotné přešlapování na místě.

To, co jde německému kvartetu nejlépe, jsou úderné vypalovačky. Stejně jako dříve i tentokrát jsou to svižné crossoverové skladby, které drží "Walking On A Thin Line" takříkajíc nad vodou. Hned první "You Can't Stop Me", druhá "Dick" nebo jedenáctá "Storm" dokazují, že Guano Apes nic neztratili z této své devizy. V "You Can't Stop Me" se dokonce pokouší o industriální, elektronický podklad, který by do budoucna mohl vyřešit částečnou impotenci skupiny. Aranžersky zajímavá je také píseň "Diokhan", bohužel postrádá výraznější melodický nápad, takže zůstává kdesi vprostřed cesty k vrcholu. To nejlepší po hitové stránce ze sebe Sandra Nasic a spol. vyždímali prostřednictvím "Quietly" - písně s jednoznačně hitparádovým potenciálem, v níž se snoubí romantická líbeznost s hardrockovou výbušností.

Pak na desce "Walking On A Thin Line" najdeme mnoho takových písniček, jež potkal stejný osud jako "Diokhan". "High" ještě můžeme považovat za vcelku vydařený kousek, "Kiss The Dawn", "Pretty In Scarlet" nebo "Sing That Song" už bohužel očekávání vkládaná do Guano Apes zklamou. Skupina sice profesionálně bezchybně porcuje tempo písní, rytmika vykresluje do zvukových vln potřebně hupavé linky, kytarové riffy nepostrádají příslovečnou ostrost, Sandra pěje standardně výborně, akorát že tomu všemu něco chybí. Interesantnější melodie, více elektronických bonbónků, méně stereotypu.

Guano Apes přijedou na konci března (29.) zahrát do pražského klubu Roxy a budou tak mít po delší době možnost přesvědčit české publikum, že možná nejsou geniálními studiovými muzikanty a skladateli (na které si, pravda, ani nehrají), ale za to dokáží rozhýbat a k smrti vyčerpat rockové publikum. Alespoň tolik se o nich povídá. Album by stvrzovalo první část - "Walking On A Thin Line" je takové normální, nikterak výjimečné, tu více tu méně podařené dílko, které se sice dá docela dobře poslouchat, ale rozhodně jen stěží nadchne.