Jste krátce po operaci zad. Jak se cítíte? Limituje vás to nějak?

Rehabilitace ještě probíhá intenzivně, ale cítím se dobře. Jsem rád, že to dobře dopadlo a že to mám za sebou. Už jsem odehrál bez problémů pár koncertů a je to na dobrý cestě. Kytara, co hraje nejlíp, má bohužel pět kilo, tahat ji na jednom rameni v jedné poloze tak dá po všech těch mnoha letech páteři zabrat.

Právě jste vydal novou desku "Pošli to tam!". Jak vznikla? Vím, že máte doma kolem patnácti dvaceti kytar. Kolik jste jich využil pro nahrávání?

Já jsem to nepočítal, asi šest, ale nebyly to všechny, co mám. Album vzniklo v průběhu dvou let, natáčel jsem od dubna loňského roku, pak byla pauza kvůli těm zádům, protože bolesti byly příliš velký a už jsem to nedával.

Co bylo při vzniku novinky nejtěžší?

Složení písní a natočení demáčů bylo asi to nejpříjemnější. Ta nejhorší facha je vždycky to natočit. Je to několik věci dohromady - najít ten správný zvuk, natočit verze, pak je vybrat a nakonec smíchat, to je taky řehole. V této fázi, když je člověk skladatel, interpret a producent dohromady, ty songy slyší stokrát dokola. Skládání je relativně krátký, ale silný moment zrození a někdy následující dema mívají kolikrát lepší atmosféru než konstrukce finálního výsledku. Ale každá písnička má ve studiu svůj příběh.

Deska je z poloviny zpívaná, z poloviny instrumentální. Zamýšlel jste to tak schválně, nebo to vzniklo náhodou?

Měl jsem představu o této kombinaci, protože poslouchat patnáct nahuštěných instrumentálek je opravdu náročný a zpívané věci to zpestří. Zároveň mi šlo i o myšlenková sdělení a ne jen o kytarové emoce. Pro mě je na tomto albu zásadní vzpomínka na Václava Havla "Odcházení". "Ztracený svět" je zas takovej hippiesáckej zhulenej song a zpověď o tom, že mezi lidmi narůstají nepropustné skleněné stěny, mezi kterými proplouváš a unikáš jim jak smaragdovej pták.

Podle čeho vybíráte, která skladba bude mít text a která bude zahrána jen instrumentálně?

Když skládám, tak si to natáčím. Instrumentálky skládám na kytaru. U zpívaných věcí vymýšlím zpěv svahilskou hatlamatilkou à la angličtina. Pak natočím demo, a pokud si nenapíšu text sám, oslovím spřízněného textaře a řešíme obsah a náladu veršů. A pak to demo nazpívám znovu a předám je interpretům. Některé texty, které jsou napsané dopředu, jako třeba "Babalu" nebo "Dunění" nebo básně "Jen ten, kdo zbloudí najde cestu", jsem zhudebnil přímo.

Co je těžší - když dostanete text a máte ho zhudebnit, nebo když máte volnou ruku?

Myslím si, že pro melodickou linku, která padá shůry, je přirozenější, aby písnička vznikla spontánně, bez diktátu frázování textu, když prostě máte svobodu a necháte se unášet. Když člověk skládá na text, přizpůsobuje melodii frázování a obsahu slov.

Co znamená "Babalu"?

Babalu je skutečná postava z Brazílie. Text je o ženě, která měla co do činění s prostitucí a drogami a potom se dala na očistnou dráhu a ty kluky, co je využívali dealeři drog, lanařila, aby chodili k ní a hráli fotbal. Chtěla jim pomoct, aby neskočili na ulici. Téma jsem si vybral od spisovatelky Markéty Pilátové, která se s ní zná osobně. Líbil se mi text, má chytlavý refrén: "Babalu, ta tlustá Babalu, co rozumí omačkám, pivu a fotbalu." Je to slogan, co se bude líbit asi hlavně chlapům.

Co si mám představit pod názvem "Biolektrik"?

Současný hudební svět jde hodně cestou digitálních technologií. "Bioelektrik" je ale natočen do dvou stop a bez digitálních efektů, je to jen analogová kytara, elektronkový zvuk, jednoduchý, obyčejný feeling přes starýho Voxe.

Píseň "Jseš tak romantická" je věnovaná vaší ženě?

Je to myšleno samozřejmě s nadsázkou, jako když muž říká své zamilované ženě: "Ty jseš tak romantická," a zahraje jí při tom na kytaru do ouška. (smích)

"Časy jsou zlý" je název další skladby. Myslíte si, že jsou opravdu tak zlý?

Je to o holce, která prožívá divoké období ve svým životě, trochu splín s klukem, drogy a tak dál. Je to výpověď mladý holky, která řeší svůj život, versus šílenej svět.

A co název alba "Pošli to tam!"? Jak si jej mám vyložit?

Je to symbol přenosu a emocí a energie do muziky, kdy prostě hraješ a pošleš to tam, někam do éteru, do srdcí posluchačů, do vesmíru. Hudba je transformace vln tvého pocitu do pocitu někoho druhého. V hudební hantýrce znamená výraz "Pošli to tam", že muzikant dá do hraní všechno, že to zahraje a procítí, jak nejlíp umí, prostě to tam pošle.

Jste perfekcionista, co dává vždycky všechno naplno, nebo jste někdy něco i odflákl?

Perfekcionista zas až takový nejsem. Rocku nesluší být příliš dokonalý. Člověk se to jen snaží dělat poctivě, má nějakou představu a za tou jde a chce ji dotáhnout až do konce, ne to nějak ošálit. Někdy ale tuto cestu musí urychlit, protože termíny odevzdání masteru jsou neúprosný a na nějaký vyšíváníčko už není čas. Stalo se mi třeba, že jsem natočil do skladby několik verzí sól, a pak ve finále mixu jsem si poslech' jen první dvě a vybral mezi nimi. Neměl jsem prostě chuť se s tím babrat a zahltit se sám sebou.

Deska má krásný originální obal. Kdo za ním stojí?

Stefan Milkov, sochař, výtvarník, ale i kytarista, takže to pojal s kytarovým feelingem. Srdce na obalu je i symbolem vzpomínky na Václava Havla.

Je těžké přijít s něčím novým, s čím ještě nikdo jiný nepřišel? Nestává se vám, že sám sebe vykrádáte?

Snažím se to nějak hlídat. Ale v hudbě obecně je čím dál těžší být originál. Hudba ždímaná internetem není bezedná. Ve světě lítají miliony melodií a harmonií a oddělují je nepatrné odchylky. V líbivosti, v tom, že lidem snadněji vleze píseň pod kůži, je obsažen i moment toho, že ty melodické a harmonické obraty jsou pro ně čitelnější, protože podobné už někde slyšeli. Najít zajímavou melodii či nezvyklé harmonické propojení je moje celoživotní motto. Snažím se jít takovou cestou, která není zas tak schůdná. Mít svou parketu, svůj rukopis. K tomu mi pomáhá kytarová meditace, chvilkové odplutí někam jinam. Bez toho bych asi nebyl schopný dělat to, co dělám.

Všimla jsem si, že na desce nahrával bicí váš syn, ale i Miloš Meier či Michal Kolouch Daněk. Čím to? Podle jakého klíče jste jim skladby přiděloval?

Miloš se mnou hrál víc než dvanáct let. Na tomto CD hraje tvrdší, razantnější věci. Některé z nich jsem s ním hrál i na pár koncertech před natáčením. Míša natáčel věci, které byly zbrusu nové a víc psychedelic. Michal Kolouch Daněk hrál groovovější party. Synťákové klávesy jsem si natočil sám, ve dvou věcech nahrál virtuózní akustické piano Michal Nejtek. S Martinem Ivanem jsme půl na půl natočili basu. Občas mě baví si zahrát na tenhle nástroj.

Podle čeho jste vybíral hosty? Jsou tam známá i neznámá jména...

Chtěl jsem vybrat i někoho neznámého. S Milly Honsovou jsem se náhodou seznámil po koncertě s Monikou Načevou v Mostě. Přišla za mnou, že by mi ráda pustila, co dělá. Zazpívala mi něco naživo, tak jsem se s ní domluvil, že by mohla zkusit nazpívat dvě moje věci ve studiu. Nakonec jí skvěle sedly, a teď se mnou jezdi po koncertech a zpívá asi šest písní. S Eliškou Dvořákovou to bylo tak, že jsem viděl její klip Kašpárka v rohlíku, kde byla za takovou trochu svéráznou pankerku. Mně se to líbilo, oslovil jsem ji a ona svým razantním dívčím hlasem nazpívala skladbu "Rajský trauermarch", kterou otextoval Vlasta Třešnák. Jako další interprety jsem oslovil Moniku Načevu a právě Vlastu. Jednu věc čistě akustickou nazpíval Richard Müller a Svetlana Rymarenko. Ale jsem rád, že Milly s Eliškou vnesly do této desky i mladý temperament.

Když jsme u těch nových mladých tváří. Na Andělech jste předával cenu v kategorii Rock & pop skupině The Atavists. Jste rád, že se rock dává zase do pohybu? Znal jste kluky?

Určitě, Adam Krofian je výborný. Hrál jsem s ním na Poctě Radimu Hladíkovi, kde jsem hostoval a kde on měl celý koncert a hrál skvěle.

Mně je sympatické, že se vždy zúčastníte ojedinělých akcí, jako třeba vystoupení na Andělech v rámci oslav 60 let Semaforu.

Rád jsem se přidal k oslavám Semaforu. Zahráli jsme si s Jirkou poprvé spolu naživo písničku "Kdekoliv, kdykoliv", kterou jsem mu napsal a on ji otextoval pro seriál České televize "Život je ples" a pak ji zařadil i do představení Semaforu. Má za sebou úžasný nesmrtelný evergreeny a jsem rád, že i tato věc se stala jeho současným hitem. Paradoxem je, že v době, kdy vznikal Pražský výběr, Michael Kocáb přinesl pár jeho textů a já je tehdy odmítl s tím, že jsou z jiného soudku. Od doby, co se s Jiřím známe osobně, se tomu občas zasmějeme, protože jsem asi jediný skladatel - tehdy nekompromisní rocker -, co odmítl texty Jiřího Suchého. Jsem rád, že se naše cesty spojily. Složil jsem hudbu k divadelnímu představení pro Semafor a napsali jsme spolu muzikál "Faust a Markéta".

Čeká vás tour. Na co se na koncertech můžou návštěvníci těšit?

Velká část desky zazní naživo. Teď probíhá první část turné, asi patnáct koncertů, na kterou pak navážeme na podzim dalšími asi dvaceti koncerty. V létě budeme hrát na Létofestu s Výběrem, od půlky léta do října hrajeme se Stromboli asi dvacet koncertů, ještě je tam pár koncertů BSP a Supergroup. Je to jízda, trochu skáču z jednoho vlaku do druhýho, ale mne to naplňuje a baví.

Když jsme u Pražského výběru - jak to vypadá s deskou?

Snad příští rok, ale nevím. (smích) Už je to trapný to nějak avízovat. Až to bude, tak to bude. Výběr je fajn parta, s kterou je vždycky sranda, ale zároveň jsou tam i občasné třenice, které tam byly v různých intenzitách vždycky. Ale shoda na tom, že CD uděláme, panuje.

Vloni jste předskakovali hvězdným The Rolling Stones. Jak na to vzpomínáte?

Je to úžasný pocit stát na pódiu, které znamená svět, když před sebou vidíte 60 tisíc lidí. Byl to báječnej koncert. Pocit byl fajn a taky stres, v jednu chvíli mi zničehonic přestala hrát kytara - nějaký studený spoj nebo co. V ten moment jsem zažil malý peklo. No, nakonec to dobře dopadlo. Se Stounama jsme se na chvilku setkali, prohodili pár slov a udělali jsme si fotku. Vzpomínám si, že mi bylo třináct, když jsem je začal poslouchat, a stále jsou úžasní, jde z nich stále tolik energie a je to nářez.

Co ostatní projekty?

Plány jsou. Pro BSP vznikají písničky, Ota napsal pár songů, já mám taky nějaký připravený, ale uvidíme. Chtěli bychom udělat singl. Se Stromboli bych chtěl někdy v budoucnu udělat víc akustickou desku. Ale nechci, aby tato alba vznikala souběžně. Co se týká scénické hudby, momentálně dělám muziku k filmu "Vánoce budou".

Spolupracujete s modelkou, moderátorkou a nově i zpěvačkou Ivou Kubelkovou. Jak jste se dali dohromady?

Před dvěma lety mně Iva poslala svou jazzy nahrávku a oslovila mě, jestli bych jí nenapsal skladbu. Po nějakým čase jsem napsal jednu jazzovější věc, poslal jsem ji Ivě a ona na ni napsala zajímavý text. Tak jsem se domluvili, že budeme pokračovat, a nakonec jsem pro ni napsal dalších čtrnáct písní. Kromě jedné si je všechny otextovala sama. Deska se teď bude nahrávat a měla by vyjít na přelomu roku. Je to její silná autentická výpověď, pohled zralé ženy na svět. Texty mají atmosféru, melodie zase energii i něhu, zároveň i ostřejší odstíny. Hudba je v duchu fúze jazzu, pop rocku a taneční hudby. Jde nám o vytvoření moderní nahrávky se současným sound designem.