White Lies byli v Praze dobří, ale tak nějak pořád stejní

09.03.2019 09:38 - Jan Trávníček | foto: Adam Hencze / musicserver.cz

Vyprodáno. Takový nápis našli návštěvníci i kolemjdoucí na dveřích klubu Roxy, kam se White Lies přestěhovali od své minulé zastávky před třemi lety, kdy hráli ještě v Lucerna Music Baru. Příště už by to tak mohla být třeba Malá sportovní hala. Nebo zase Rock For People, tam jim to vždycky slušelo. Jak bylo?

Live: White Lies

místo: Roxy, Praha
datum: 7. března 2019
support: Boniface
setlist: Time To Give, Farewell To The Fairground, There Goes Our Love Again, Believe It, Is My Love Enough, Getting Even, Unfinished Business, Hold Back Your Love, Don't Want To Feel It All, Take It Out On Me, Denial, Big TV, Jo?, Kick Me, Death, Tokyo, To Lose My Life, Change, Fire And Wings, Bigger Than Us
Fotografie pochází z minulého pražského koncertu, v Roxy jsme fotografa neměli.

White Lies jsou tvrdohlaví mezci. Když jim po dokončení minulé kolekce "Friends" a následném turné skončil kontrakt s BMG a jednalo se o jeho prodloužení, už měli hotová dema pro nové skladby se základem kytarovějším než dříve. Vydavatelství je ale tlačilo do rádiově přijatelnějšího zvuku, což se jim nelíbilo. A tak místo toho uzavřeli smlouvu s labelem PIAS a natruc vydali jako první singl skladbu "Time To Give", která má ryze nerádiových sedm minut.

Ukázkou ze svého nového alba "Five", jehož název v Braillově písmu nyní naleznete na aktuálním merchi, také pražský koncert otevírali. Nájezd to mělo dobrý, v druhé půlce písničky už ale bylo znát, že se toho v ní zase tolik zajímavého neděje a že kratší stopáž by jí slušela.

Podobné hodnocení by si ale vysloužila celá pátá studiovka, neboť recyklování synth-popu s post-punkem a vlivy Joy Division a New Order už jsme od White Lies slyšeli na debutu. A na druhé desce. I na třetí. I na té předposlední. Ve finále by tak to tlačení k jinému zvuku, ať už komerčnějšímu nebo jakémukoliv jinému, nebylo vůbec na škodu, protože poslouchat pořád dokola jednu polohu těchto Angličanů (byť výtečnou), se prostě časem omrzí. V případné recenzi by tak formace odešla s odřenýma ušima, tedy se šestkou, a to i navzdory tomu, že na Metacriticu je "Five" z jejích alb hodnoceno zatím nejlépe, a sice čtyřiasedmdesáti body. Můžeme tomu ale vůbec přikládat nějakou hodnotu, když je to zprůměrované číslo z pouhých pěti recenzí?

Koncert to byl ale jinak dobrý. V klubu sice bylo nedýchatelno a publikum bylo rádo, že může aspoň houpat hlavou do rytmu, jak tam bylo narváno, sama kapela to ale s pohybem také nepřeháněla. Když si frontman přenesl váhu z jedné nohy na druhou, byl to asi vrchol toho, co jeho pohybový aparát ten večer zažil. Na White Lies se ale nikdy nechodilo proto, abyste je viděli skákat po pódiu jako lamy. Prim hrála muzika a skupina má za ta léta dost zapamatovatelných singlů, aby své posluchače nenudila. Na dvacetipoložkový setlist se můžete podívat výše, zmíníme ale hlavně silné trio písní "Hold Back Your Love", "Don't Wanna Feel It All" a "Take It Out On Me", v nichž se s euforií publika propojila nejsilněji.

Pak to zase trošku spadlo a řetěz nahodil až přídavek, kdy si McVeigh zasedl za klávesy a baladu "Change" si střihl sám. A přesně takové úkroky stranou by tihle muzikanti měli dělat častěji. Nemusejí vyloženě začít spolupracovat s Calvinem Harrisem jako Hurts. Stačilo by vzít si trochu inspirace od Editors nebo Bloc Party, kteří mají každé album trošku jiné, a bylo by to tak akorát. Pomyslnou odpověď ale principál zazpíval přímo v této písničce - nikdy prý nebyl moc dobrý ve změnách.

Je to trochu škoda, protože jinak by se xtá česká návštěva White Lies hodnotila pozitivněji, jen s přídomkem, že mu ty vokály občas ujely, což mohlo být způsobeno nemocí nebo už zmiňovaným nedostatkem kyslíku. Takto ale mělo trio, které naživo vystupuje jako kvarteto, štěstí v tom, že po přídavku, hymně "Bigger Than Us", člověk prostě nemůže odcházet zklamaný. Držení se stále stejných názorů, mustrů a hudebních postupů ale nebude fungovat věčně.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY