Nenápadní The Hunna nahráli indie rockové album roku

10.10.2018 16:30 - Jan Trávníček | foto: InQuire Live

Už debut "100" patříl v roce 2016 k nejmilejším žánrovým překvapením a hity "Bonfire" a "You And Me" si s nimi prozpěvovala půlka Británie. Třinácté místo v tamější albové hitparádě není na neznámou kytarovku v době hip hopu, EDM a reggaetonu vůbec špatný výsledek. S dvojkou "Dare" ale The Hunna míří výš.
9/10

The Hunna - Dare

Skladby: Dare, One, Fever, Babe, Can I Call?, Flickin' Your Hair, NY To LA, Lover, Summer, Mother, Y.D.W.I.W.M.
Vydáno: 13.7.2018 (v UK)
Celkový čas: 34:54
Vydavatel: High Time
Dobře, v té stejné hitparádě to s ní dotáhli jen o příčku výše. Jenže už také není rok 2006 a Anglie už má kytarovou horečku dávno za sebou. Vás ale určitě zajímá, co je vlastně na téhle partě tak zajímavého, že si od nás vysloužila devítku.

The Hunna vznikli v roce 2015 v anglickém Hertfordshireu, když se zpěvák Ryan Potter a kytarista Dan Dorney potkali na univerzitě. Dorney následně přitáhl i basáka Junate Angina, s nímž se léta učili hrát na kytaru, a brzy nato se všichni tři seznámili i s bubeníkem Jackem Metcalfem. Shodli se na tom, že mají rádi Kings Of Leon, Queen a Foals, a začali je napodobovat.

Po vystoupení na festivalech Reading a Leeds se o nich začalo psát stále víc, na turné si je pozvali Jimmy Eat World, hráli i s Night Riots, Coasts nebo The Shelters. Se třetími zmíněnými se v únoru podívali i do pražského Rock Café. A protože hlad po nich rostl, koncerty přibývaly. Vás by teď mohl zajímat ten 1. prosince v Praze, kdy se kapela představí v Café V lese (pozn. red. Koncert byl přesunut na 29.4. na stejném místě).

Žádný velký příběh plný dramat za nimi tedy není, to ale vůbec nevadí. Kvarteto totiž spoléhá primárně na svou tvorbu a ta je, naštěstí, téměř dokonalá. Inspirace Kings Of Leon je více než zjevná, a pokud vám muzika jejich vzorů už dnes přijde fotrovatější, pomalejší a bez zjevných hitů typu "Sex On Fire", jsou The Hunna přesně pro vás. Mladší, energičtější kopie plná naivity, upřímnosti, jasně čitelných textů o holkách a sexu, z nichž si sice na zadek nesednete, zaposloucháte-li se ale i do hudby, už by vám aspoň ta brada poklesnout mohla.

Nádherně ryzí riffy, strhující sóla a hlavně fantastické stadiónové refrény jsou společné pro všech deset skladeb. Počkat, to chce zvýraznit - PRO VŠECH DESET SKLADEB.

Vážně, tady slabá místa nejsou. Prostě si jen píchněte prstem na jakoukoliv položku a užijte si tři minuty kytarové euforie. Euforie, která sice Kings Of Leon například v úvodu "Babe, Can I Call?", v sólu "One" nebo v údernosti "Summer" vyloženě cituje, v kombinaci s jejich mladistvou drzostí a podvratnou jistotou to ale vůbec nevadí.

Při poslechu tak svižně ubíhajícího alba si tak možná ani nevzpomenete na to, že jste některé fragmenty skladeb už mohli slyšet u Kensington, Kaiser Chiefs nebo The Vaccines. A tak se pak jen přistihnete u toho, jak v "Lover" zpíváte "You stole my love" z plných plic, protože k tomu v tak snadno zapamatovatelném popěvku plném čistého citu nelze odolat. Nebo se pozastavíte u gradující balady "Mother" o umírající matce, v níž žalostný vokál náhle přejde do vážnější polohy, když frontman zpívá o tom, jak držel matce ruku ještě hodiny po tom, co už tento svět opustila.

"Dare" je jako návrat do teenagerských let a všech starostí, lásek a radostí s tím spojených. Možná vám takováto cesta do nitra nebude po chuti a proti (s největší pravděpodobností) nejlepší letošní indie rockové desce se budete chtít vymezit. Oni tady ale budou dál a budou sílit. Tak si na ně dejte pozor. Protože jak zpívají v "Y.D.W.I.W.M.", s nimi si nechcete začínat. Protože je neutišíte.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY