Daron Malakian se Scars On Broadway na album "Dictator" hrdě nese prapor System Of A Down

30.07.2018 12:30 - Jiří V. Matýsek | foto: facebook interpreta

S vydáním alba "Dictator" se stesky po dalším reunionu či novém albu System Of A Down stávají bezpředmětnými. Otázka, zda je tedy tou vůdčí osobností kapely Daron Malakian, či Serj Tankian, našla jasnou odpověď. Malakian si bohatě vystačí a nepotřebuje Tankiana, aby dokázal táhnout odkaz Systémů dál.
9/10

Scars On Broadway - Dictator

Skladby: Lives, Angry Guru, Dictator, Fuck and Kill, Guns Are Loaded, Never Forget, Talkin' Shit, Till the End, We Won't Obey, Sickening Wars, Gie Mou "my Son" Assimilate
Vydáno: 20.7.2018
Celkový čas: 44 minut
Vydavatel: Scarred For Life
Před deseti lety, na eponymním debutu Scars On Broadway, když mu za zády na bubenické stoličce ještě seděl souputník ze SOAD John Dolmayan, Daron Malakian jen lehce testoval hranice teritoria System Of A Down. Zkoušel, kam až může zajít. "Dictator" vznikl nedlouho poté, vychází však až nyní, s překopaným line-upem a také s mnohem větším příklonem ke zvuku SOAD, než jsme slyšeli na první desce.

Malakian na albu míchá výživný koktejl z tvrdosti (byť brutalita takových kousků jako "B.Y.O.B". zůstává pro tuto chvíli zapomenuta, přece jen je Malakian o nějakých třináct roků starší a slyšitelně méně divoký), melodií ovlivněných etnickými prvky a politické angažovanosti. Na některých místech se dočkáme vzpomínky na typicky malakianovskou pěveckou exaltovanost ("Angry Guru").

SOAD jsou implicitně přítomni všude, neděje se to však nijak násilně. Prvky, z nichž je uvařena hudba obou kapel, jsou v Malakianovi pevně zakořeněné. Těžko tedy lze očekávat, že udělá obrat o sto osmdesát stupňů. Zároveň to ale neznamená, že slepě kopíruje. Jen nese prapor hudby své původní kapely dále. A pokud by vyšla právě pod hlavičkou System Of A Down, do diskografie by hravě zapadla.

Ve zvuku Scars On Broadway ubylo prvků eklekticky mísících žánry, důraz je nyní kladen na přímočarý hard rock (riffy v "Lives" nebo "Till the End" jdou nekompromisně přímo na dřeň a fungují, byť ke zvláště objevným rozhodně nepatří), v jehož melodice jsou nepřeslechnutelné prvky arménského folklóru. Použité jsou tak akorát, jako dobré koření, které polechtá na jazyku, ale chuť vlastního jídla nepřebije. Dokonce dojde i na jednu instrumentálku, skladbu "Gie Mou", která svůj etnický původ deklaruje velmi explicitně.

Ona zdůrazněná vazba na vlastní kořeny se projevuje i v textové rovině. Narážky na úděl (a nezdolnost) Arménů jsou rozprostřené napříč celou deskou, od oné instrumentální skladby přes "Lives", "Guns Are Loaded" (taky tam slyšíte "Lost in Hollywood" z "Mezmerize"?) až po "We Won't Obey". Všechno jsou to skladby, které vycházejí z traumatu, které je Malakianových genech, ale které má zároveň v dnešním z kloubů vymknutém světě mnohem širší platnost.

Kéž by vznikalo více takových alb. Takových, která mají tah na branku, nejsou uzavřena jen ve své vlastní hudební ulitě a mají odvahu tvrdě kopat kolem sebe. S odvahou, energií, bez ústupků. A neméně podstatné je, že "Dictator" je ještě ke všemu plný výborné muziky.



DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY