Je to téměř tři a půl roku, co jedna z největších kapel planety vyslala do přehrávačů Apple své donedávna poslední album "Songs Of Innocence", a postarala se tak o jeden z nejmasivnějších releasů nějaké desky vůbec. Podobný krok od té doby nikdo další nezopakoval, pro U2 se ale jednalo o další metu, kterou ve svých megalomanských ambicích pokořili. Už tehdy, tedy v září 2014, se ale vědělo o tom, že k dílu, které dostalo název podle sbírky básní Williama Blakea, musí dojít také k vydání druhé části, tedy "Songs Of Experience". A už tou dobou pro ni také vznikaly první nápady a hovořilo se o tom, že nejpozději do roka by měl nástupce vyjít. Jenže se tak nestalo.

Irští muzikanti na počinu pracovali v mobilním studiu, hotelových pokojích a šatnách už během turné "Innocence + Experience" a prozatím osamocené nápady si přehazovali tam a zpátky s Andym Barlowem z triphopových Lamb, jenž se stal prvním z celkových devíti (!) producentů. Jenže to jsme byli teprve ve fázi náčrtků, a i když toto období Barlow popisuje jako skládání puzzle, protože jednotlivé členy bylo složité dostat do studia všechny v jeden okamžik, také Ryan Tedder z OneRepublic, který se ke skupině vrátil jako producent až v květnu 2016, potvrzuje, že z toho období přežily do dnešních dní jen dvě písně. Už tehdy ale The Edge pronesl slib, že dělají všechno pro to, aby album vyšlo do konce roku 2016.

Jenže potom přišel Brexit a hlavně nástup Donalda Trumpa do prezidentského úřadu. Tehdy Bono prohlásil poměrně známou řeč o tom, že se deska zpozdí, protože svět se změnil a oni na to musejí reagovat. A chtějí si být jistí v tom, že s novinkou řeknou přesně to, co chtějí. Spousta materiálu tehdy šla do koše a začalo se především s přepisováním textů. Tou dobou už se u nich ve studiu střídali také další producenti - Jacknife Lee, Steve Lillywhite, Jolyon Thomas, Brent Kutzle, Paul Epworth, Declan Gaffney a Danger Mouse.

Potom ale přišlo rozhodnutí udělat letní světové turné ke 30. výročí od vydání jejich nejslavnější desky "The Joshua Tree", což byla vůbec první vzpomínková šňůra v celé jejich kariéře. Z jejich nezapomenutelné zastávky v Berlíně jsme vám přinesli tuto reportáž.

I během turné U2 v dokončování desky postupně pokračovali, jak lze ale vidět v řadě nedávných rozhovorů, Bono je na sebe při skládání textů stále tvrdší a tvrdší, a protože mu hodně záleží na tom, aby se neopakoval, a sám sobě je největším kritikem, dělal poslední úpravy prakticky ještě těsně před samotným masteringem. Kdo si chce přečíst detaily o tom, jak nahrávání probíhalo, může se kromě Wikipedie podívat také sem. Shrnuto a podtrženo se ale zase o nějakou divokou kovbojku nejednalo. Mnohem zajímavější je ale nahlédnutí do pozadí jednotlivých písní, protože jak už je u zpěváka, jehož nejoblíbenějším singlem loňského roku je "Everything Now" od Arcade Fire, zvykem, mají jeho texty opět více vrstev.

Vůbec nejtypičtějším příkladem je hned hlavní singl "You're The Best Thing About Me". Hudebně je to sice jen takový lehčí nadprůměr s klasickou poprockovou šablonou po vzoru starších hitů formace. A spokojíte-li se jen s povrchním popisem, je to písnička, která vznikla poté, co se Bonovi zdál sen, že o svou manželku Ali Hewson, s níž se zná od svých čtrnácti let, nenávratně přišel. The Edge k tomu dodal, že to je odkaz na období Motownu a "nekončící lidskou snahu dokonalé věci vždy nenávratně posrat". Sedmapadesátiletý umělec zde zpívá pokorně o tom, že to děti ho učí být lepším člověkem, a podivuje se nad tím, proč tedy od své ženy odchází, když je pro něj tak důležitá.

Tentýž text lze ale chápat i jinak - jedná se o další z mnoha Bonových rozprav s Bohem a frontman se zde vypořádává s krizí víry, o níž si můžete přečíst v knize Stevea Stockmana "U2 Dál a dál - Duchovní cesta", kde autor komentuje jednotlivé kapitoly z historie skupiny, rozebírá texty a přidává duchovní citáty z koncertů, které se nějakým způsobem k Bohu vážou, a přibližuje na nich, jak se vztah tří křesťanů, tedy Bona, The Edge a Larry Mullena Jr., k náboženství v průběhu let vyvíjel (Basák Adam Clayton k víře došel až později). A také jak se ze členů Shalomu staly rockové hvězdy, jejichž život se s tradičními hodnotami ne vždy synchronizoval tak, aby se to ortodoxním věřícím líbilo. Nutno dodat, že v knize sice narazíte na pasáže, které jsou hodně diskutabilní a lze v nich hledat náboženství jen v případě, že se řídíte okřídleným přáním, které je otcem myšlenky, rozhodně se ale jedná o publikaci, která vám kapelu přiblíží zase z trochu jiného úhlu.

No, a potom je tady ještě videoklip v režii Jonase Åkerlunda, na který bychom také neměli zapomínat. Skupina, kterou Bruce Springsteen v roce 2005 při uvádění do Rock'n'rollové síně slávy označil za poslední, u níž je schopný vyjmenovat všechny členy, čímž potvrdil jejich výlučnost, se v něm sice jen tak nevinně projíždí po New Yorku a obdivuje jeho dominanty, jenže v kombinaci s textem objevíte třetí význam zdánlivě jednoduché skladby. A sice že se jedná o maskovanou kritiku zmiňovaného Trumpa a oním odcházením jsou myšleny americké hodnoty o svobodě a demokracii, od nichž se v posledních měsících v USA ustupuje, a kvarteto, dlouhá léta působící také jako politická kapela, nemůže dělat, že to nevidí.

Tři diametrálně odlišné výklady jednoho textu? Ukažte na skupinu, která něco takového dokáže! Jestliže jste potřebovali argument k tomu, abyste mohli novinku pochválit, těžko naleznete něco lepšího.

U politiky ale ještě chvíli zůstaneme. Je známo, že Bono už řadu let působí jako aktivista a filantrop, jenž by rád zatočil s chudobou, a to zejména, ale zdaleka nejen pouze v Africe. On sám se proto označuje za prodlouženou ruku těch, které nikdo slyšet nechce, a nohu ve dveřích, která brání tomu, aby bohatší státy dále bohatly na úkor těch chudších. Vyjádřil se například i ve výše zmiňované knize, kde vysvětluje, že ho k činu pohání katolická vina: "Nedokážu být spokojen se stavem věcí. Nejsem schopen smířit se se sebou nebo se světem. Prostě nemůžu. To je jako odkládat splácení dluhu. Proto dělám věci jako Jubilee 2000. Je mi lépe, když cítím své ruce na něčem, na čem mi záleží." Nebudeme teď zabíhat do detailů a citovat různé příklady, jako je třeba fakt, že zatímco Afrika tvoří dvanáct procent celosvětové populace, tak se na mezinárodním obchodu podílí pouhými dvěma procenty, což zcela určitě v pořádku není, spíše se věnujme vztahu zpěváka s různými státníky.

V průběhu let se umělec, u jehož jména můžete pokaždé spolehlivě kritizovat každého novináře, který mu dodá už dávno nepoužívané příjmení Vox za nevzdělaného amatéra, setkal například s Billem Clintonem, Georgem Bushem Jr. i Barrackem Obamou. A byl to Tony Blair, kdo Bonovi volal, když chtěl do svého projevu zakomponovat část o víře a potřeboval se poradit. A přestože zpěvák mnohokrát uvedl, že tato setkání nebyla vždy příjemná a absolvoval je jen v zájmu vyššího dobra, bude stát za to sledovat, jak se bude vyvíjet jeho vztah k Trumpovi.

Také se jej na to už novináři v posledních měsících několikrát zeptali. Milovník slunečních brýlí kolem odpovědi ale zatím opatrně kroužil a jasné stanovisko dát nechtěl: "Víte, já vážně nevím, jak bych s ním měl jednat. Mám totiž obrovský problém s tím věřit mu cokoliv, co říká. Opravdu - myslíte si, že mu věří alespoň jeho vlastní štáb nejbližších spolupracovníků?" vysvětluje a dodává, že si myslí, že je nový prezident nebezpečný, a přestože si myslí, že cesta kupředu vede skrze dialog a ne pěsti, v tuto chvíli vážně netuší, co dělat. "Občas si přeju, aby byl svět zase jednoduše černobílý jako v období, kdy mi bylo dvacet. Aby bylo jasně dané, kdo je ten nepřítel. My proti nim. A tak podobně," komentuje současnou situaci v jiném rozhovoru.

V souvislosti s aktuálním albem se na problémy světa dívá kritickým okem, není ale tak přímočarý jako třeba Green Day nebo Billy Talent, kteří na svých posledních šňůrách vždycky dávali slova "Trump" a "fuck" hodně blízko sebe. Bono je diplomat a své rozčarování do textů šifruje tak, aby mu porozuměl jen ten, kdo se o to opravdu snaží.

Jedna z dalších politických písní na albu je "American Soul". Skladba, v jejímž úvodu jasně rozeznáte vliv Royal Blood, britské rockové dvojice, které si dvě ústřední postavy kapely oblíbily v posledních letech podobně jako Kendricka Lamara, který zde hostuje. "Řekli jsme mu, že bychom rádi, aby nám zarapoval o tom, jaká teď Amerika je. A on nám místo toho zarapoval o tom, jaká teď Amerika není. Chytrý chlápek," řekli tehdy muzikanti.

Nepředstavujte si ale, že tady má oceňovaný rapper prostor na celou sloku, a "American Soul" tak pošle do hitparád. Kdepak. Podobně jako v případě Lady Gaga, která nenápadně zpívá backvokály v pozadí následující "Summer Of Love", nebo dívčího sesterského tria Haim, jež kromě backvokálů přispělo i v textu k "Lights Of Home", jde vždy o spíše nepatrné příspěvky, které je snadné zcela přeslechnout. Stále se bavíme o klasicky znějící desce U2 a mnohem důležitější, než kdo kde čím přispěl, je poselství skladby, které připomíná hlavní hodnoty, na nichž Amerika léta stála - slova o otevřené zemi pro všechny - a také drobné slovní hříčky, jako je třeba ta v závěru písně, kde se zpívá: "Will you be my sanctuary Refu...Jesus?"

O uprchlické krizi pojednává také už zmiňovaná "Summer Of Love", snadno přehlédnutelná píseň, kterou řada fanoušků hudebně přirovnává ke "Sweater Weather" od The Neighbourhood. Jasný směr a význam jí ale dodává až konec, kde se jasně zpívá o Aleppu, městě v Sýrii, které je jen padesát kilometrů vzdálené od hranice s Tureckem a je jedním z jakýchsi měst naděje pro ty, kteří se ze své země snaží utéct před válkou. Muzikantsky jasně pozitivní a povznášejícím refrénem obdařená "Red Flag Day" je pak jakýmsi pokračováním a možná, že by to mohl být i hit, kdyby se na konci nezpívalo o tom, "kolik z nás se cestou utopilo v moři".

Výraznou písní je také kytarami z období "Achtung Baby" podpořená "The Blackout", asi nejčernější zpráva z nové kolekce, u nichž se lze setkat s pojmy jako rasismus, Ku-klux-klan, demokracie naruby a v další rovině jde také o uvědomění si smrtelnosti a jedno z témat, které se k U2 v souvislosti s vydáním nové desky objevilo. A sice, že si uvědomují, že už se stali rockovými dinosaury, a přemýšlejí, zda je tady pro ně ještě místo a mají co říct.

Také úvodní, sotva dvouatřičtvrtěminutový elektronický otvírák "Love Is All We Have Left" těžko popře nejen asi nejvýraznější producentský rukopis Andyho Barlowa, ale také zřejmou deziluzi z momentálního směřování světa, kdy je jednoznačná zpráva vepsána už do názvu skladby. Také ale stojí za zmínku, že je to vůbec první použití autotune efektu na albech U2 za celou dobu jejich existence, což může být důležitá informace pro ty, kteří stále tvrdí, že se skupina už jen opakuje a nezkouší nic nového. Přeneseně lze ale chápat použitou modulaci hlasu jako neautentické sdělení, kterému nelze věřit, což je zase odkaz na výše uvedený citát vůči nejmocnějšímu muži světa. To už se ale pohybujeme v rovině spekulací.

A i když jsme o politice hovořili dlouho, "Songs Of Experience" není primárně politická deska. Tedy ne ve svém primárním záměru. V tiskových zprávách se dočtete, že písně z novinky jsou něčím, co lze chápat jako "milostné dopisy všem lidem a místům blízkým Bonovu srdci". Což sice zní pěkně, trefnější je ale rozhovor, v němž zpěvák, jehož velmi zasáhla smrt Joeyho Ramoneho a Michaela Hutchense, přiznává, že si moc nevěděl rady s tím, co by chtěl novým albem říct, když na něm brzy po vydání předchozí řadovky začal pracovat. Že to byla svým způsobem vlastně jen jakási věta, která zůstala nedořečena. A zpěvák, který v minulém roce poslouchal hlavně nové desky od Jay-Zho, Chance The Rappera, Noela Gallaghera, M83 nebo Lorde, byl zvědavý, zda lze skrze zkušenosti, tedy "experience", dojít zpátky k nevinnosti ("innocence").

Nejlépe tomu odpovídá nejnovější singl "Get Out Of Your Own Way", jasná stadionová pecka se všemi atributy typickými pro hity U2, k níž sedí frontmanovo vyjádření, že přemýšlel nad tím, co zde po sobě pro své děti zanechá, a že by byl radši, kdyby to nebyly peníze na auta a domy, ale spíše jeho pohled na svět. A konkrétně tato píseň je věnována jeho dcerám Eve a Jordan, v nichž vidí hodně ze sebe sama a které upozorňuje na to, že jejich největším soupeřem v životě budou vždy hlavně ony samy. A teď se podívejte na nový klip a schválně si tu šifru mistra Bona zkuste rozluštit sami.

Manželce Ali je věnována omluvná "Landlady", křehký lovesong, v němž konstatuje, že je to ona, díky níž má odvahu jít tam, kam by se bez ní neodvážil. A pokud jste měli pocit, že dosud nebylo mnoho řečeno k hudbě samotné, máte pravdu. Je to záměr a také důvod, proč si tentokrát U2 odnesou nepatrně nižší hodnocení než za minulou studiovku. Těch skutečně chvályhodných momentů je zde totiž pomálu, a jestliže v červnu mluvil Bono v rozhovoru se Zanem Lowem o tom, že "Where The Streets Has No Name" sice považuje hudebně za geniální dílo, ale u textu má pocit, že to byl jen jakýsi hrubý náčrt, pro "Songs Of Experience" platí přesný opak.

Zde si v muzikantské rovině pochutnáte jen občas, a jestliže na minulém albu byl highlightem "Song For Someone", jehož text zde přepracovává "13 (There Is A Light)" a přidává do ní důležitý řádek "Jsi dostatečně velký tvrďák na to, abys dokázal být laskavý?", tak na novince husí kůži vyvolávají především dva kusy. Buď "Love Is Bigger Than Anything In It's Way" s masivním refrénem a téměř gospelovým závěrem nebo pomalu gradující "The Little Things That Give You Away", která zejména v závěru vykvete ve fantastické finále, jakému mezi třinácti konkurenty není rovno. Navíc druhá jmenovaná svým způsobem i navazuje na jedno z nejhlubších sdělení, jaké kdy Bono publiku předal, a to když píseň "Kite" na slavném koncertě v Slane Castle věnoval svému o dva dny dříve zemřelému otci, s nímž měl komplikovaný vztah, a doprovodil to jednoduchým, ale pravdivým poselstvím: "Mluvte spolu." Kdybyste si proto museli vybrat jen jednu skladbu, které dát šanci, zvolte tuto.

Výše zmíněná vlastnost nejmladšího počinu je také důvod, proč se k čerstvému výlisku budete pravděpodobně vracet méně. Pokud bychom totiž měli hodnotit jen vyloženě povrchně a hledat hitparádové hity, skončili bychom někde u hodnocení šest z deseti, což je zhruba průměr, jaký si z narychlo sepsaných recenzí vygeneroval Metacritic. Je to ale právě hlubší ponor do textů, názorů a motivací, který ze čtrnáctého alba největší rockové kapely planety, na jehož obalu vidíme Bonova syna a Edgovu dceru, dělá pozoruhodné dílo. Teď už jde jen o to, zda mu ten prostor a čas věnujete.