Je tomu už deset let, co Marek Ztracený napsal svůj megahit "Ztrácíš". Výročí oslaví 27. listopadu velkým koncertem ve Foru Karlín. V rozhovoru nám prozradil, že nemá rád změny, zrušil by mobily a sociální sítě, rád vzpomíná na devadesátky a že posledního půl roku opravdu nepije.
Marku, letos slavíš deset let od napsání největšího hitu "Ztrácíš". Jaké byly ty roky?
Ty bláho, jak na horské dráze.
(smích) Když to zrekapituluju, tak je to moc hezká pohádka. Od dob, kdy mě táta naučil tři akordy a "Slepičku kropenatou", v šesti letech jsem s ním hrál po hospodách na Šumavě, šel jsem na ZUŠ a pak založil kapelu "Kredenc". Ve 14 letech byl náš největší hit "Kopla mě kobyla". Z nějakého pro mě neznámého důvodu to nemělo dlouhého trvání.
(smích) Až po konzervatoř a období, kdy jsem začal chodit po firmách, jestli mně nedají peníze na natočení desky a na první koncerty s tím, že mám kontakty a vše je předem domluvený, a tak jim budu dělat reklamu tím, že mě posléze uvidí v televizi.
A nebylo to tak, že?
Nebylo. Zázrakem jsem jako sedmnáctiletý kluk dostal 120 tisíc. Začal jsem makat a napsal jsem si písničku "Ztrácíš". Po čase mě začaly nahánět firmy, které mi půjčily, s dotazem, kdy mě konečně uslyší… ale já nic neměl domluveného. Na internetu jsem si našel Martina Červinku, kterého jsem oslovil. A pak se to celé rozjelo. Na Štědrý den mi Martin zavolal na Šumavu, když jsem zrovna byl v kostele, aby mi řekl, že mi vydá desku. Od té doby trvalo půl roku, než se písnička objevila v rádiu, a pak už se děly věci tak, jak se děly.
Jsi věřící?
Jsem, dokonce jsem do dvanácti let dělal ministranta, pak už to moc nešlo zkombinovat s mými trojkami z chování.
(smích) Maminka mi řekla:
"Když už jseš takovej blbec, tak budeš hrát Pánu Bohu alespoň na varhany." A tak jsem chodil hrát na kúr.
Marek Ztracený
Miroslav Slodičák alias Marek Ztracený je český zpěvák a skladatel pocházející ze Železné Rudy. Před deseti lety napsal hit "Ztrácíš", rok poté se stal Objevem roku v anketě Český slavík. Hraje na klavír a kytaru. Prošel si bouřlivějším obdobím, nyní seká latinu. Vydal alba "Ztrácíš", "Pohledy do duše", "V opilosti" a dva roky staré "Pády". Na příští rok chystá nové album "Vlastní svět".
Tak to jsem o tobě nevěděla, spíš se tradují především historky z tvého bouřlivějšího období, ale to už je pasé, že?
Ano, to už vyprávím dva roky, že jsem se zklidnil. Až posledního půlroku to je totální pravda. Jak je hodně práce kolem Fora Karlín, tak vůbec nepiju. Všichni si ze mě dělají srandu, že jsem nejnudnější postava současného showbusinessu.
(smích)
Jdeš z extrému do extrému…
Samotného mě to děsí, protože mi to říkají už i lidi, kteří mi v předešlých letech říkali, abych se uklidnil, a teď mi radí zase opak. Takže vůbec nevím, co mám vlastně dělat.
(smích) Když mě teď strašně baví spíš pracovat, vymýšlet projekty a skládat písničky, než tančit do půl těla na stole v Harleys.
(smích)
© Marek Holoubek Mezi největší projekty jistě bude patřit koncert ve Foru Karlín 27. listopadu. Prozradíš, jestli se můžeme těšit na nějaké hosty?
Tak bez Marty, která mě občas doprovází na koncertech, by to nešlo. Hosté budou ještě dva, ale řekli jsme si, pokud ho chceme vyprodat, tak by to mělo být kvůli nám a ne kvůli hostům.
Jak vznikla spolupráce s Českými drahami?
Přemýšlel jsem, jak tomu pomoct, protože udělat koncert ve Foru Karlín je poměrně velké sousto. Napadlo mě, že by bylo dobrý, kdyby tam někdo fanoušky svážel, ideálně zadarmo. Sehnal jsem přes kamaráda kontakt a napsal:
"Ahoj, mám skvělý nápad na spolupráci." Odpověděli:
"Tak jo," a bylo to. Byl o to takový zájem, že se jízdenky zdarma vyprodaly za týden a museli jsme přidávat. Byl to dobrý způsob, jak zpříjemnit fanouškům cestu na koncert. Zároveň se nám povedl paradox, že na pražském koncertě nebude moc Pražáků.
(smích)
Proč jsi před nedávnem obměnil kapelu?
Už jsou to tři roky a tehdy jsem si myslel, že je to nejhorší věc, kterou jsem kdy udělal. Jsem takový autista a nemám rád změny. Zjistil jsem ale, že vlastně všechno zlý je pro něco dobrý. Byl to závan nové energie. Nikdy jsme nehráli líp.
Jsi proslulý svými fotkami z výskoku. Jak vysoko vyskočíš?
Připadám si, že v tu chvíli přeskočím panelák.
(smích) Samozřejmě zveřejňuju jenom povedené fotky z výskoku.
(smích) Občas se totiž stane, že židlička pode mnou podjede, a já nevyskočím a rovnou dopadnu na zem. Doufám, že ve Foru bude výskok legendární.
(smích) Výskok na konci je důkaz toho, že bylo všechno správně. Pro mě je velmi důležitý, rozhodně není na efekt, ale jde spíš o rituál.
© Marek Holoubek Jsou to dva roky, co jsi vydal album "Pády". Četla jsem, že máš napsaných padesát nových věcí, takže se můžeme příští rok těšit na album? Nebo rovnou na čtyři? (smích)
Asi zůstanu u jednoho.
(smích) Ne všechny písničky jsou potenciální hity. Některé se nehodí do doby a bude lepší, když je vydám časem. Ale už vím, že se deska bude jmenovat "Vlastní svět" podle stejnojmenné písničky, taky mám už přebal. Vím, kde a kdy se album pokřtí a jak se bude křest odehrávat. Bude to velkolepé a troufám si říct, že výjimečné.
Kdyby sis mohl vybrat, jaký by byl tvůj vlastní svět?
Zrušil bych sociální sítě, mobily a vrátil bych se v čase, aby se nestaly lidem křivdy a oni nepřestali věřit, že bude dobře.
To tematicky souvisí s tvým posledním hitem "Léto 95", který si vysloužil nečekaný zájem médií.
Zájem mě překvapil, nečekal jsem ho, protože hudebně jsem takzvaně neobjevil Ameriku.
(smích) Ale písnička nemusí být nutně vážná nebo dokonalá, aby bavila. Nejdůležitější je na tomhle songu klip a ta atmosféra. Na devadesátky mám krásné vzpomínky, váže se k nim moje dětství a dospívání a jsem rád, že to bylo právě za této doby.
Jak jsi přišel na koncept klipu?
Námět mě napadl ve dvě ráno, když jsem nemohl usnout při úplňku. Vzbudil jsem lidi, co mi před lety říkali, že to nikam nedotáhnu. Říkali mi, že na to nemám, když je neznám, a že by se toho nezúčastnili. Nenechal jsem se odradit, získal jsem na ně čísla a obvolal je. Nikdo mě neodmítl. Pan Bartoška se mi dokonce omlouval, že se ozývá po dvou dnech, a ptal se mě, jestli je to stále aktuální, že se mu myšlenka líbí, že si aspoň bude celý národ myslet, že umí zpívat.
(smích) Byl bezvadnej. Takže z projektu, o kterém jsem si myslel, že vyšumí, vzniklo hezké natáčení.
© Marek Holoubek Proč sis do klipu vybral právě tyto známé osobnosti?
Napsal jsem si čtyřicet jmen, z kterých jsem si vybral patnáct a vyšlo čtrnáct - z časových důvodů mi nevyšel jen
Leoš Mareš. Nedovedeš si představit, kolik mám po natáčení šedých vlasů. Sice všichni byli milí a vlídní, ale bylo to organizačně náročný. Jezdili jsme po celé republice a natáčeli tři dny. Nikdo za to nic nechtěl. Všem jsem řekl, že natáčení bude trvat pět minut, ze kterých se vyvinula, jak už to bývá, půlhodina.
(smích) Všem jsem držel na papíru nadepsaný text refrénu, který mají zpívat, a ukazoval jim, jak to mají frázovat. První se natáčela Dara a druhá Tereza Pergnerová, u kterých jsem nebyl. Zvlášť mě to mrzí u Terky, protože prý byla bezvadná a to měla horečky.
Nedávno jsi napsal písničku pro Martu Jandovou. Píšeš teď aktuálně pro někoho?
Podařilo se mi napsat písničku na desku
Karlu Gottovi, která by měla vyjít na jaře příštího roku. To, že napíšu panu Gottovi písničku, jsem nedoufal, že se mi někdy podaří. Jsem za to velmi rád, protože Karla si vážím a stále mu to skvěle zpívá. Byla to krásná spolupráce a velká škola. Přitom je paradox, že jsem před lety nikomu nechtěl psát písničky. Pro mě psát pro druhé je radost, ale nezakládám si na tom. Uvidíme, co přijde. Teď mi volala paní Hanka Zagorová, jestli bych jí něco nenapsal. Zrovna jsem byl s malým na hokeji, když mi volala. Ať je to jakkoliv, zrovna jí si nesmírně vážím, už jen proto, že podepsala Chartu 77. A kdo se může pochlubit padesátiletou kariérou, že? Bude mi ctí, jestli jí něco napíšu.
© Marek Holoubek Je pravda, že bys rád napsal hudbu do filmu?
To je spíš představa maminky.
(smích) Maminka si to přála - když jsem studoval konzervatoř, představovala si, jak budu klavírní virtuos v obleku a psát písně k filmu. Ale už jsem si to trochu vyzkoušel, když jsem napsal pro Martinu Pártlovou píseň, která se objevila ve filmu "Seznamka". Vzal jsem maminku do kina na premiéru, aby ji slyšela. Byla dojatá. Příště bych si vybral jiný žánr než komedii, abych využil klavírních motivů. V šuplíku mám napsanou šestihodinovou hudbu, kterou jsem skládal od svých patnácti do třiceti let, ale momentálně pro ni není využití - není komerční. Na konzervatoři jsem musel skládat a rád bych se k tomu někdy vrátil.
Pojedeš na jaře turné?
Asi ne, po pravdě bych to chtěl omezit. Tempo sto koncertů ročně deset let v kuse je vražedný.
Na jakém nejzajímavějším místě jsi hrál?
Jsem na to specialista.
(smích) Hráli jsme například v ženské věznici v Ostravě, v ledovém iglú na Sv. Petru, kde bylo asi minus tři sta stupňů.
(smích) Zrovna ve věznici nevyzněla nejlíp moje hláška
"Uvidíme se příště", protože se pravděpodobně už neuvidíme.
(smích)