Co by člověk neudělal pro své nejvěrnější, že? Možná i tak uvažoval Enrique Iglesias, když se po pěti letech rozhodl natočit další španělsky zpívané album "Quizás". Není na tom koneckonců nic divného, ve španělštině se prosadila celá řada známých hlasů, Ricky Martin také občas zpívá tak, jak mu zobák narostl a přítel ruské tenistky Anny Kurnikové sám má za sebou více alb v rodné řeči, než v angličtině, ale... Mám pocit, že k Enriquemu jeho rodný jazyk tak nějak nesedí. Dokonce bych řekl, že angličtina lépe vystihuje aranžerské rysy jeho tvorby. Ale to je možná jen otázka vkusu a ten má každý trochu jiný.

O něco horší je to po hudební stránce. Latinskoamerické vlivy jsou momentálně z popové scény spíš vytlačovány do ústraní a tudíž už ani zvuk není tím, čím býval v době největší exploze jižanského temperamentu. Ke slabinám lze přičíst nedostatek originálních nápadů, který jde s předchozím hodnocením ruku v ruce. Podobně tématicky zaměřené poslouchání se už tak trochu zprotivilo, evropský posluchač nemůže věčně poslouchat totéž. Už z principu. A pak také pocit, kterého se nelze po vyslechutí jedenácti nových nahrávek zbavit. Trochu moc cukru, málo přísad a ve finále celkově divná chuť. Enrique je prostě romantik pořád a za všech okolností, ale dneska už to rozhodně není to, co dřív.

Neznamená to ovšem, že je album "Quizás" nějaký odpad. Některé, především pak ty rychlejší písně (moc jich na albu není), jsou poměrně vydařené. Singlovka "La Chica De Ayer" tak trochu navazuje na anglicky zpívané "Hero", jen je trochu dynamičtější a po hudební stránce méně komplikovaná, také snadněji zapamatovatelná. Méně vydařený je další singlový tip v podobě nahrávky "Mentiroso" - ta je trochu zbytečná, než cokoliv jiného. Naprosto nevýznamné emoce, navíc znovu pořádně přeslazené. Tohle všechno ještě umocňuje zpěvákova snaha o vytvoření sexy efektu posazením svého hlasu, i když to je už jeho poměrně obvyklá póza. O něco lépe vyznívá titulní "Quizás", ale pocit popsaný výše zůstává. Pak je tu ještě spousta hodně pomalých, romanticky podkreslených kousků, sem tam i nějaké to překvapení, jako zrychlení díky skladbě "Mamacita", ale jinak je to všechno strašně moc utahané, až přehnaně vykonstruované na efekt.

Možná, že právě takový Enrique Iglesias opravdu je, ale poslouchat jednu pózu třičtvrtě hodiny, to asi mnohým evropským posluchačkám k pleti nepůjde. I když se asi budou tvářit, že ano. No a my ostatní se zase můžeme těšit na příště.