Čekalo se dvanáct let, než se bratři Ebenové vrátí na koncertní pódia. Během té doby vydali dvě nová, divácky vřele přijatá, alba; za to poslední ("Já na tom dělám") obdrželi při křtu rovnou zlatou desku. Přes velmi sporé koncertní fungování jsou obecně bráni jako někdo, kdo do pomyslného fondu české populární hudby patří. Některé z jejich písní víceméně zlidověly, ty ostatní máme většnou detailně naposlouchané (na osmnáct let jich skutečně není mnoho). Kdo by tedy odolal a nevyužil možnosti zůčastnit se jednoho ze dvou (dlouho dopředu vyprodaných) pražských koncertů.

Bratři Ebenové v podstatě nemají čím zklamat. Na vřelý, vtipný i spontánní projev jejich protagonisty Marka (autora téměř všech textů a hudby) jsme zvyklí z všerůzných mediálně-společenských událostí, muzikanti za jeho zády (kromě bratra Davida se saxofony a klarinetem a Kryštofa za baterií pián a kláves, hostovali muzikanti z Etc... v čele s producentem Pavlem Skálou a Jaromír Honzák s kontrabasem) jsou ve všech smyslech toho slova profesionálové, rovněž nezklamou. O repertoár toho večera rozhodně nouze nebyla, za dvě a půl hodiny koncertu se dostalo na kompletní podobu "Já na tom dělám" (včetně "Sprostého chlapa" s hostujícím Schmitzerem a "Senecte, pomoz" s prorokem Bartoškou), přibližně polovinu písní z "Tiché domácnosti", milou vzpomínkou bylo i pár vzorků z "Malých písní do tmy".

Přesto se na událost křtu desky v divadle Fidlovačka nedají vztáhnout klasická koncertní kritéria. Něco, co je přirozené pro normálně fungující kapely, tu chtě nechtě chybělo; co na běžných koncertech podvědomě vnímáme jako samozřejmé, zde najednou nebylo. Ne zcela přirozený a uvolněný byl kontakt mezi muzikanty (komunikace klanu "ebenovců" a "mišíkovců" probíhala na odměřeně diplomatické - protokolárně tedy rozhodně správné - úrovni), z dramaturgie písní byla cítit neprocvičená zkušenost s reakcemi diváků (na jednu stranu je pochopitelná snaha zahrát po takové době co nejvíc, na stranu druhou dlouhé bloky pomalejších písní utlumují pozornost), nakonec i časté přesuny učinkujících a nástrojů na pódiu (v podstatě kažkou píseň předcházely tu menší tu větší nástrojové přestavby a přesuny muzikantů) dost přibržďovaly, pro živé vystoupení tolik potřebné, tempo.

Večer s bratry Ebeny připomínal více než cokoli jiného veřejně sledovanou práci ve studiu. Tam je přirozené, když se v rámci koncentrace na samotný obsah skladeb (zde opravdu není co vytýkat, verze písní z poslední desky byly prakticky identické s těmi studiovými - včetně použití veškeré "nadstandardní" techniky, kolejnice, pumpičky a traverzy nevyjímaje) vypouští starosti spojené s pořadím písní a střídáním nástrojů. Samozřejmě, dík pověstné Markově duchapřítomnosti a schopnosti bavit a nebýt trapný (v tom tkví mimochodem ohromná výhoda nárazových koncertů, vylučuje se tím nebezpečí uvíznutí v kruhu kolovrátkových vtipů a opakovaných historek), byly pauzy mezi písněmi příjemně osvěžovány; nicméně s uvědomněním obrovského potenciálu, který za kapelou na pódiu stál a s představou, jak málo by stačilo k tomu, aby se zážitek z koncertu přiblížil jakémusi ideálu... by člověk rád nahlédl o krok dál. Doufejme, že po letošních koncertních zkušenostech vzlétnuvší pták Fénix bratrů Ebenů znovu nezapadne do popela a udrží se ještě nějaký čas na viditelnějších místech. Kdyby zapadl, byla by to škoda pro diváky, muzikanty i samotnou hudbu.

Koncertní playlist: Za malou chvíli, Slávy dcera, Sonet 57, Hotely, O filmových milovnících, Mors, Senecte, pomoz, Až se zeptá ráno, Mám dny, Masky, Na růžích ustláno, Sprostý chlap, Sonet 66, Já na tom dělám, /křest desky/, Nikdo to nebere, Kravata č. 5, O balónu, Archimedes, Sůl v očích, Chůze, Něva, Trampská, Vidíš, vidíš, Je to takové...
Přídavky: Já se v tom nevyznám, Plovárna, Jak to dělaj kosmonauti

Bratři Ebenové, křest desky, divadlo Fidlovačka, Praha, 10.11.2002