Sprška během koncertu Paramore nakonec zůstala osamocena, i třetí den festivalu Rock For People se odehrával za pořádného horka. O to příjemnější byla možnost zchladit si horkou hlavu ve festivalovém bazénu. Při zjištění, že se areálem prochází i Tomio Okamura a jeho nohsledi a natáčí v něm zkreslená videa o tom, jak ho tam všichni mají rádi, podobná možnost skutečně přišla vhod. Ze známých tváří jste ale mohli narazit i na brněnského politika Dominika Feriho nebo Martina Vévodu, soutěžícího z reality show Robinsonův ostrov.

Hudební program na hlavní scéně patřil Michalovi Malátnému a Kolínskému Big Bandu, na jehož koncert dorazili z Hradce Králové i senioři a jako každý rok si tak jedno vystoupení mohlo užít publikum všech věkových kategorií. Více už ale kolega Hricko.

Eskimo Callboy dělají vše pro to, aby na publikum působili jako šílenci a jejich propracovaná image jde až tak daleko, že si můžete všimnout červených kontaktních čoček dotvářejích jejich ďábelské vzezření. Electronicore je to slovo, kterým nazývají svůj žánr mísící tvrdé metalové riffy a elektronické elementy místy připomínající videohry od Nintenda z osmdesátých let. Kolem a kolem solidní show, pisatele ale ještě o malý kousek více bavili netradičně spíše z desky než naživo.

Lenny patřila k jedněm z mála domácích, všeobecně známých umělců a i když se dalo čekat, že její vystoupení bude kopírovat to na pražském Metronomu, nebylo tomu tak. Protože jak se zpěvačka vyjádřila v rozhovoru pro Deník a pak ještě několikrát během koncertu, vystoupit na Rock for People byl dlouhá léta její velký sen. Jak se sama nechala slyšet: "Já jsem ještě před třemi dny nemohla mluvit, ale teď jsem dala Rock For People. Teď už můžu umřít." Vůbec proto nevadilo, že ji v posledních skladbách odešly hlasivky. Ta upřímná radost z další zdolané mety byla opravdová.

Fanoušci Three Days Grace, kterých je v naší zemi stále víc a víc, sice tak úplně nedokázali využít nabízené bublifuky k efektnímu úvodu koncertu tak, aby to za něco stálo, set rockerů z Ontaria to ale nepokazilo. Zpěvák Matt Walst za každou skladbou česky poděkoval a zdálo se, že i jeho radost z návratu na česká pódia je po premiérovém vystoupení před dvěma lety a následné zimní zastávce v Malé sportovní hale upřímná. Hlavně to ale kvartetu skvěle hrálo a zpívalo, takže se v kotli pod zvedajícími se mračny prachu brzy nedalo dýchat. Což je pochvala, podobně jako při hitech "I Am Machine", "Pain" nebo klasice "I Hate Everything About You" to loni vypadalo na stejném místě například při Skillet, což je kapela s velmi podobnou rockovou příchutí, jen je na rozdíl od Three Days Grace více zaměřena na křesťanství, zatímco o Kanaďanech si to sice spousta lidí také myslí, ve skutečnosti ale křesťanskými rockery nejsou. Michodem, na začátku roku 2018 by pánové měli přijít s nástupcem dobře přijatého alba "Human".

Jestli mělo některé ze zdánlivě menších jmen šanci se u nás velmi rychle prosadit, pak to jsou Lower Than Atlantis. Už na Rock im Parku 2015 patřil jejich koncert k nejlepším, za sebou mají předskakování All Time Low či A Day To Remember a navíc vydali po své perfektní čtvrté desce i velmi slušného nástupce "Safe In Sound". Když se zpěvák Mike Duce zeptal, kdo z přítomných je s jejich tvorbou obeznámen, zvedla ruku nadpoloviční většina už tak poměrně solidně zalidněného plácku před KB stageí a jakmile do nich formace začala střílet hity "English Kids In America", "Work For It", "Boomerang" či závěrečnou "Here We Go", v níž si frontman s kytarou zaplaval na rukou davu, jistě téhle alternativně rockové partičce koketující s pop-punkem i emem naskákali další fanoušci. Až se k nám v prosinci společně s Enter Shikari vrátí, bude z nich Lucerna Music Bar celý paf.

Foster The People už letos stihli přispěchat s EP "III", jen pár dní je ale dělí od vydání třetí studiovky "Sacred Hearts Club". Z ní už roztančený Mark Foster a spol. zahráli na festivalu kousky "SHC", "Sit Next To Me" a singl "Loyal Like Sid & Nancy", bylo by ale hodně odvážné tvrdit, že se některý z nich proslaví tolik, co jejich nejznámější hit, hudebně veselá, ale textově o střelbách ve školách pojednávající hymna "Pumped Up Kicks". Koncert to byl ale každopádně skvělý a živelný frontman svým indie-popem naživo hodně připomínal dojmy, které si obvykle odnášíme z podobně pastelově zbarvených The 1975. Česká premiéra tedy dopadla nad očekávání skvěle a doufejme, že nezůstane jen u ní, ale dojde i na plnohodnotnou show někdy na podzim či na jaře.

Kraftklub mixující rock, indie a rap měli pod svým pódiem spoustu Němců, přece jen je to spíše fenomén tamější scény a jestli z jejich koncertu něco utkvělo, tak to byly pokusy komunikovat v angličtině, což je jazyk, který frontman Felix Brummer ovládá zhruba na úrovni B1. Vidět je znovu netřeba, ale aspoň to bylo vtipné.

O Evanescence jsme vám přinesli samostatnou reportáž, jinde tou dobou hrál Thurston Moore ze Sonic Youth se svou skupinou, do úplného konce letošního ročníku to dotáhli až po nich vystupující The Bloody Beetroots v Live verzi. Jejich elektronická smršť není pro každého, naopak se ale našla řada lidí, která si po setu Fatboye Slima na Beats For Love v Ostravě udělala jednodenní výlet do Hradce Králové jen kvůli nim. Rozloučení se s uplynulým dnem a vlastně i celým festivalem bylo silné, dlouhé a nekompromisní. Tradičně v černobílé masce vystupující Sir Bob Cornelius Rifo po scéně skákal jak kobylka, ke zpěvu používal vlastní hlas i autotune a až do půl druhé ráno neúnavně hecoval rozpařené publikum. Komu ještě po celém festivalu zbyla nějaká energie, ten ji tady využil.

Celkově se letošní ročník opět skvěle vydařil a pokud bychom měli něco kritizovat, byly by to stejně spíše jen menší věci jako třeba problém se sehnáním pitné vody za rozumnou cenu. Spíše zamrzelo, že tolik hudebních příznivců zůstalo doma. Ne že by snad bylo ve Festivalparku málo lidí, jen máme ještě v živé paměti ročníky, kdy jich bylo i více.

Těžko říct, zda za to může narůstající festivalová konkurence v tomto období nebo zda někomu nesedl spíše line-up, který letos v oblastech indie-rocku a elektroniky nenabídl tolik, co jindy, zatímco v jiných žánrech zase množství zajímavých kapel narostlo. Určitou roli v tom může hrát i generační obměna, to už bychom ale spekulovali a brblali až příliš. Důležité je, že kdo tam letos byl, odjížděl spokojený a plný zážitků. Ostatně jako každý rok.