Radku, nedá mi to nezeptat se, dozvuk loňského Slavíka je už u konce?

Už se to stabilizovalo, ale občas se najde nějaký komentář. Sám to považuji za uzavřenou kapitolu. Nelituju ničeho. Litoval bych, kdybych nic neudělal. Nikdy by mě nenapadlo, že ve 21. století se bude populace škatulkovat.

Byl jsi terčem pozornosti odmala?

Trošku asi jo. Odmala jsme s mým dvojčetem Patrikem vykazovali známky odlišnosti, vždycky jsme přitahovali pozornost. Mám to štěstí, že mi to nikdy nedochází a beru to jako normálku. Je to smůla a štěstí zároveň.

Jak se chráníš před útoky?

Internetovej hejt je fenoménem dneška a úplně se proti němu nedá bránit. Když je navíc v tak masivní míře, tak člověka může i šokovat. Nevšímat si toho nejde, protože se to k tobě stejnak dostane. Naštěstí v tom nejsem sám, ale prošel si tím kdokoliv známej. Lidi, co neustále hejtujou, to mají jako diagnózu a terapii zároveň (odvádí pozornost od svých chyb a problémů) a pojali to jako trend života. Jim je jedno, koho hejtujou, berou všechno, co jim přijde pod ruku. Myslím si, že situace bude ještě horší, proto jsme natočili i aktuální písničku "Hater". Ukazuje na dnešní situaci, kterou jsem předvídal před patnácti lety, jak je internet báječná, ale stejně tak nekontrolovatelná věc. Vyřešilo by se to úpravou kybernetického zákona, který by zakázal komentovat anonymně, a tím by se tomu svým způsobem předešlo. V současné době lidi nemaj strach, že za to budou nějakým způsobem potrestáni, a v tom je ten problém.

Jak probíhalo natáčení nového klipu "Hater"?

Super. Byla tam parta kámošů, takže to šlo úplně samo. Psychiatrická nemocnice Bohnice, kde se video natáčelo, k nám byla velmi vstřícná. Nejspíš i oni si uvědomují, že hejtování může v budoucnu skončit pobytem v léčebně. Natáčení bylo nesmírně autentické a každý herec splnil svou roli absolutně dokonale. Hraju tam terapeuta Dalibora Štastného a Lukáš Pavlásek Evžena Báječného. Sám Lukáš má zkušenost s hejtováním z dob StarDance, kdy mu lidé dokonce vyhrožovali smrtí kvůli tomu, že postoupil v soutěži tak daleko. Klip je groteskou a odráží realitu života.

Máš zajímavou historku z natáčení?

Dělal jsem scénář i režii a jako režisér jsem hrozná svině, protože chci mít vše tip ťop podle plánu. Nejlepší byl náš kontrabasista Tomáš Baroš, který měl na sobě brýle po dědečkovi asi s devíti dioptriemi a po celou osmihodinovou natáčecí dobu neviděl ani na krok. (smích)

Dostalo tě prostředí natáčení? Nepadla tam na tebe depka z prostor?

Minimálně půlku života jsem měl tak ostrou, že mě málo co může rozhodit, srazit, překvapit tak, že bych si nevěděl rady. Jsem vychovanej v tvrdých podmínkách. Se mnou hnout je těžký, mám tuhý kořínek. (úsměv)

Na konci klipu je odkaz na stránky I ty můžeš, oč se jedná?

Byly stvořeny speciálně kvůli klipu. Jedná se o stránky, které se zabývají hejtováním a pomoc na nich můžou najít obě strany.

Vím, že jsi autorem projektu "Když chceš, tak to dokážeš"…

Ano, jsem speakerem, který jezdí po školách. Snažím se dětem vyprávět o svým životě, snažím se je namotivovat, přesvědčit je, že i když si myslí, že jejich život za nic nestojí, že mají problémy, ze kterých není úniku, tak se můžou z toho nejhoršího vyhrabat… A mezitím zpívám pár tematických písniček. Vzpomínám na své období, kdy mi bylo patnáct let a skončil jsem na ulici jako bezdomovec, hrozně dlouho jsem se z toho hrabal. Jen musíš chtít. Je těžké se o tom bavit, ale naplňuje mě, že to poslouchá někdo, kdo zažívá něco podobného a něco mu to může dát. Děláme to už šest let a občas mi děti píšou na Facebook brutální příběhy.

Který příběh tě nejvíc dostal?

Nejvíc mě dojaly asi dva příběhy. Napsala mi holka, která si připadala jako nula, než potkala mě. Usmyslela si, že její životní láskou je fotbal a nyní hraje za Spartu. Děkovala mi, že na začátku jsem byl jejím vzorem… To mě skoro rozplakalo. To je jeden z důvodů, proč to dělám, abych někoho namotivoval, že má jít za svým snem, že všechno jde, když chceš. Napsal mi romský kluk, který skončil s fetem, že se dostal na vejšku… Jsou to silné momenty.

Nedávno byly Ceny Anděl. V této anketě jste v roce 2006 získali cenu za Objev. Máš svůj objev, na kterém momentálně ujíždíš?

Jednoznačně Marpo, u kterýho jsem stál na začátku. Velmi rád ho doteď sleduju. Jsem hrdý na to, co dokázal, protože s publikem bojoval strašně dlouho. Dlouho byl nedoceněnej a bylo mi ho strašně líto. Přál jsem mu, aby jednoho dne stál na pověstném vrcholu. Dnes to dokázal, je bezkonkurenční a to, co dělá, dělá strašně dobře. Co jsem si kdysi představoval, že by mohl Marpo být, tak to naplnil na pět set procent.

Před pár lety jsi obměnil sestavu v Gipsy.cz. Proč?

První parta byli kluci, kteří uměli hrát dokonale romskou hudbu, ale to bylo všechno. Vždy jsem tvrdil, že nezůstanu u jednoho zvuku a že se neustále posouvám. Rád si hraju se styly a nijak se neomezuju. Potřebuju muzikanty, kteří jsou v tomto hybní a dokážou mi zahrát cokoliv. První parta tohle bohužel neuměla vůbec. Romská hudba je stejná, sloučíte v ní jednu dvě modulace a je to stále dokola. Teď mám kolem sebe bandu super špičkových muzikantů, kteří jsou velmi schopní a zvyklí zahrát jakýkoliv žánr.

Poslední deska je z roku 2013, nechystáte novou?

Řekli jsme si, že teď budeme spíš chrlit singly a z toho pak třeba postavíme desku.

Hráli jste ve třiceti sedmi zemích, což se málokteré české kapele povede. Kde jste byli nejdál?

Tasmánie.

Nejzajímavější publikum bylo kde?

Pro mě nejzajímavější publikum byli Němci, uměj se bavit a jsou strašně přívětiví.

Kde to naopak bylo nejhorší?

Nejhorší publikum bylo v Číně, ale to nebylo tím, že bychom se jim nelíbili… Když kolem nich stojí patnáct frajerů s kulometama, tak se strašně bojej projevit… Po koncertě ale sebrali odvahu a přišli nám říct, že to bylo skvělý.

Na jakém nejzajímavějším místě jste hráli?

Hodně zajímavý bylo Alžírsko. I když je to muslimská země, tak k nám jako k Evropanům byli velmi přátelští a pohostinní. Dostali jsme se na posvátná místa a to nás uchvátilo.