"Teče voda, teče" zpívají legendy české country - Rangers. Po poslechu jejich výběrového alba už by mě snad ani nepřekvapilo, kdyby tekla do kopce. U výběru největších hitů člověk přirozeně očekává přinejmenším stejnou úroveň jako u řadového alba. Jak asi tušíte, zde tento předpoklad splněn není.

Během prvních tří skladeb ve mně rychle sílil pocit, že tu něco nehraje. Respektive hraje, ale jinak a špatně. A vida, všechny skladby byly nahrány letos. A zdá se mi to, nebo jsou současné nahrávky o tolik horší než ty původní, co mám ještě jakž takž zažité? Paměti, která milosrdně minulost přiklášluje, jsem se rozhodl příliš nevěřit a vyhrabal jsem ze skříně stařičké pásky. Nebylo třeba, tentokrát se paměť nemýlila. Způsob, jakým se do toho pánové tentokrát obuli, mi přijde velmi nešťastný. Lehce pozměněné rytmy, mechaničtí muzikanti, zpěv často postrádající výraz, to všechno vysálo z písniček duši.

Nejsmutnější na tom je, že dojem z desky by s největší pravděpodobností byl naprosto odlišný, kdyby byly použity původní nahrávky, nebo šlo jen o coververze, album vydané kapele na počest. "Největší pecky" sklouzly do sedla mezi vrcholky těchto dvou variant. Deska totiž, kromě svého názvu, láká i na jména Romana Horkého, Roberta Křesťana, Wabiho Daňka a dalších celebrit country světa. Ale i když se všichni postaví na jednu misku vah, nemají šanci převážit jejich jazýček, když misku druhou drtí obrovitý balvan nepovedených aranží.

Řezy provedené na původních verzích skladeb nejsou nijak hluboké, byly ovšem provedeny znečištěnými nástroji. Pacienti teď leží v kómatu a doktoři neví, co s nimi. Mohou jen doufat, že je z něj probudí příští, snad povedenější deska Rangers. "Největší pecky" jsou největšími peckami jen na pohled. Na poslech už ne.