V roce 1990, kdy ještě pořád existovala skupina Dire Straits šéfovaná bývalým učitelem Markem Knopflerem (s jiným bývalým kantorem, Stingem, napsali píseň "Money For Nothing"), vyšla nenápadná deska "Missing... Presumed Having A Good Time" jisté kapely s názvem The Notting Hillbillies. Pod touto hlavičkou se skrývala čtveřice Mark Knopfler, Guy Fletcher, Steve Phillips, Brendan Croker a hráli naskrz nemoderní hudbu ovlivněnou především americkým jihem, nevyhýbali se ani vlastním úpravám tradicionálů. Tady (a pravda již dříve na Knopflerově albu s Chetem Atkinsem "Neck To Neck") se naplno ukázala hudba Knopflerova srdce. V devadesátém prvním vyšla labutí píseň Dire Straits "On Every Street", Mark dal vale stadiónovému rocku a nechal svět pět let čekat, co z něho vyleze.

První sólovka "Golden Heart" ještě nenápadně navazovala na Dire Straits, ale byla ovlivněna irskou hudbou, byla pomalejší a klidnější. Další, "Sailing To Philadelphia", už posluchače nasměrovala do mississipské delty a tento posun nyní vyvrcholil třetí Knopflerovou sólovkou "The Ragpicker's Dream". Posluchač neznalý věci by těžko v autorovi alba hledal čistokrevného Brita, protože deska je americká až běda. Obrazně řečeno, Knopflera už nenajdete na obálce časopisu "Rock Guitar", ale spíše "Folk, Country & A Little Bit Of Blues".

"The Ragpicker's Dream" je dílem stejné muzikantské sestavy, která vytvořila před dvěma lety "Sailing To Philadelphia". Samozřejmě nechybí ani klávesák Guy Fletcher, věrný bratr ve zbrani již z dob Dire Straits a zmiňovaných The Notting Hillbillies. Ti nebyli připomenuti jen tak zbůhdarma - právě na ně jsem si při poslechu "The Ragpicker's Dream" častokrát vzpomněl. Třeba předposlední "Daddy's Gone To Knoxville" je po všech stránkách tak neuvěřitelně dřevní, že už to snad ani více nejde. Refrén prvního singlu "Why Aye Man" nazývám indiánskou halekačkou (i když text je umístěn do Evropy), "Hill Farmer's Blues" by byla ozdobou leckterého soundracku k westernu, "A Place Where We Used To Live" je krásná a smutná jako fotka na obalu desky. A tak by se dalo pokračovat u všech skladeb, protože každá má svůj příběh a celé je to hudební výlet na jihovýchod Států.

Po tisícíprvé zopakujeme, že Knopfler není žádný velký pěvec, ale o to více se vyplatí číst jeho krásné texty v bookletu a poslouchat jeho velmistrovskou kytaru. Muzika na albu je nenásilná, jemná, pohodová a trochu posmutnělá. Není vlezle optimisticky rozjuchaná, pitomá a umělá. Přinese vám tichou radost z toho, jak to Knopfler a jeho spoluhráči pěkně a vyzrále hrají, protože si už můžou dovolit šetřit tóny a nedělat moc velký hluk. Počítám s tím, že se opět objeví hlasy popisující "The Ragpicker's Dream" je unylou a nudnou desku. Nešť, nevidím na ní žádnou vypočítavost ani podbízivost, Knopfler si to hraje, jak se mu chce. Vyplatí se naslouchat.