Angličan s titulem sira vešel na jeviště přesně ve 20 hodin a začal svým typickým otvírákem "Funeral for a Friend / Love Lies Bleeding". Dlouhou stopáž skladby využil zvukař ke své práci, aby vyladil zvuk ve vyprodané O2 aréně k co největší spokojenosti příchozích. První obrovský hit večera "Daniel" byl pátou písní v pořadí. Ty největší šlágry si ale Elton John nechal až na druhou polovinu svého vystoupení. To zahrál "Sorry Seems to Be the Hardest Word" a "Your Song". Překvapivě ještě o něco větší úspěch měla skladba "Don't Let the Sun Go Down on Me". Její provedení se více podobalo verzi zpívané Georgem Michaelem než původnímu Eltonovu podání z roku 1974.

Z letošní desky "Wonderful Crazy Night" zazněly dvě písně - "Looking Up" a "A Good Heart". Nejvíce zářezů (sedm) mělo album "Goodbye Yellow Brick Road" z roku 1973. Eltona doprovázela pětice hudebníků, přičemž bylo patrné, že nejblíže má k hudební legendě kytarista Davey Johnston, který se zpěvákem absolvoval už více než dva tisíce koncertů. Ve skladbě "Levon" získal každý z muzikantů chvíli na své sólo. Sám Elton John se jako až ďábelsky zručný pianista předvedl zejména v předehře "Rocket Man (I Think It's Gong to Be a Long, Long Time)". V březnu zpěvák oslaví už sedmdesáté narozeniny, ale jeho věk nebyl na hře na klavír a na zpěvu vůbec znát, Prahu ohromil svou formou i silným hlasem. Ačkoliv se nachází uprostřed jednoho ze svých největších a nejdéle trvajících světových turné, únava či opotřebování na něm nebylo vůbec znát.

Jak příliš nepřekvapil setlistem, tak ani svou výstřední imagí. Stejně jako před třemi lety i včera jeho oděv zdobily třpytivé flitry. Černý oblek s červenými flitrovými pruhy na rukávech a nohavicích zkombinoval s červenou kravatou a polobotkami. Po celou dobu seděl za černým křídlem a zvedal se pouze, když děkoval publiku. Angličanovy krátké monology měly dvě témata: zaprvé, jak je Praha krásná a je rád, že v ní zpívá, zadruhé: krátké představení písně, kterou zrovna plánuje zahrát.

Čtyři pětiny koncertu se linuly spíš v pomalejším tempu, John pod kotlem zapálil až v samém závěru, kdy nejprve přešel do rytmu disca a následně k rock'n'rollu. Zpomalil až prvním přídavkem "Candle in the Wind", ale hned po něm zase šlápl na plyn v "Crocodile Rock". Velmi sympaticky působilo, když před přídavky, kdy muzikanti skončili v backstagi, zpěvák neodešel a podepisoval se lidem v prvních řadách. Po chvíli se vrátil ke klavíru a spustil sólově píseň věnovanou herečce Marilyn Monroe.

Jedinou větší slabinou koncertu byly projekce odehrávající na velké obrazovce za zády kapely. V lepším případě hudbu doprovodily obrázky planety Země z dálky nebo hvězd. Horší to bylo, když se na projekci rozhořel digitální oheň nebo když se dominantním prvkem stala nejprve statická a později rozpohybovaná šachovnice, u níž bylo vrcholem otáčení černých a bílých políček kolem své osy. Návštěvník koncertu si nejednou musel vybavit šílené spořiče obrazovek počítačů před deseti lety.

Hudebně šlo o velmi konzervativní koncert, kde experimenty neměly co pohledávat. S troškou nadsázky lze napsat, že tento koncert nebyl pro mladé. Elton John ale může říct, že v devětašedesáti zvládl přes dvě hodiny trvající koncert naprosto živě bez pomoci samplů, playbacku a podobných berliček. A kdo dnes ještě toto může říct?