Celou dekádu zrala doba k regulérnímu koncertnímu turné Mira Žbirky. V posledních letech vystupoval jen ve dvojici s kytaristou Honzou Ponocným a program jejich představení obsahoval Žbirkovy největší hity a písně Beatles v akustické podobě. Úspěch "Modrého alba", vydaného v říjnu 2001, rádiové hity, především duetu s Marthou "Čo bolí to prebolí" a prostá Žbirkova touha po deseti letech zpívat a hrát s plným zvukem kompletní kapely, vedly k uskutečnění turné, jež začalo v polovině září v Plzni a obsáhne devatenáct českých a slovenských měst.

Koncerty "Modrého turné" se konají ve středně velkých sálech pro zhruba tisíc a více lidí. Nejinak tomu bylo i v Olomouci a typické bylo i složení obecenstav od šesti do šedesáti let. Miro Žbirka se obklopil o generaci mladší kapelou - ostatně vznikla kolem producentů "Modrého alba" Horáčka a Zenkla. Mekyho profesionalita, zkušenosti a bohatý katalog hitů jsou nyní ještě nakopnuty a okysličeny mladými muzikanty. I koncert samotný je tvořen nerušivou symbiózou staršího a nového - publikum vděčně přijalo jak více než dvacetileté skladby, tak i novinky z "Modrého alba", jež ten večer odeznělo téměř celé.

Pojďme zdůraznit věci nečekané a o to vstřícněji oceněné. Na jednoduchém a přitom parádně nasvíceném pódiu se totiž děly překvapivé věci. Letitou "Cestu zakázanou rýchlosťou" odehrála skupina jako tvrdý hardrock s extatickým hromobitím. "Dr. Jekyll, Mr. Hyde" se změnila v reggae. Sám, bez kapely, Žbirka odzpíval "Mercedes Benz" od Janis Joplin (fórek ještě z dob Modusu) a publikum mu nadšeně pomáhalo tleskáním. Před tím, než Meky a Martha zapěli "Čo bolí to přebolí", dostala zpěvačka prostor ve své sólové písni "To jsem já", která již boduje v českých rádiích. Zdá se, že o Martě ještě uslyšíme, debutové album je na cestě.

Koncert měl výbornou dynamiku - kapela se dokázala do písní řádně opřít a přitvrdila například i "Mayday", věnovanou zesnulému textaři Jozefovi Urbanovi. Jindy stačily jen tři akustické kytary, jako ve skladbě "Len s ňou", aby si olomoučtí posluchači rochnili blahem. Závěr vystoupení byl postaven na nečekaném kontrastu dvou písní. Zatímco z "Atlantídy" běhal mráz po zádech, poslední "Mám rád" byla úsměvným rozloučením s pohodovým večerem.

Miro Žbirka, KD Sidia, Olomouc, 27.9.2002