Holy Fuck jsou dalším z mnoha gangů, které charakterizuje motto jsme rocková kapela, ale děláme elektronickou muziku. A i když podobný koncept dávno není ojedinělým fenoménem, jako spíš nezbytným východiskem k dosažení progresivního soundu, Kanaďani se i po dvanácti letech od založení s přehledem řadí na špičku své kategorie. Proč? Už na samotném začátku si totiž nasadili laťku vysoko. Zakázali si loopování, programování a další esenciální metody k usnadnění života muzikanta. Namísto toho v obchodech vzali útokem sekci vintage syntezátorů, dětských hraček nebo kuchyňského vybavení a za pomoci nekonvenční instrumentace začali formovat zvuk, který se nenechal pohltit trendy, ale vycházel z mnohdy omezených možností party nadšenců a jejich nezřízené fantazie. Položili tak základy něčeho, co přesahuje hranici jednotlivých songů i alb, a na čem mohou stavět v tak dlouhém horizontu, jak jen je to bude bavit.

Od vydání eponymního debutu skupiny uplynulo víc než deset let, které vyplnili dalšími dvěma řadovkami a nebezpečně intenzivním turné (např. s Radiohead, rapperkou M.I.A.), než si v roce 2011 dali pauzu, aby se mohli věnovat mimokapelním aktivitám. Čekání na letošní LP "Congrats" se sice protáhlo, ale nebýt jeho, dost možná by se skupině nepodařilo utlouct tolik smetánky. Na filozofii Holy Fuck se nic nezměnilo, jejich rukopis ale získal na eklektičnosti, sebevědomí a stejně tak elán se nevytratil. S chutí odehráli zhruba devadesát minut, včetně tří kusů přídavků, a to je v intencích klubového programu velmi štědrá nadílka.

Uvítání čtveřice konvenovalo s jejím renomé i s tím, že pro české fanoušky nehráli od roku 2008, kdy se objevili na line-upu Rock For People. Do ruda zbarvená opona obklopující pódium industriálního sálu v kombinaci s abnormálně naditým set-upem, ze kterého do všech stran vybíhala skrumáž tučných kabelů, vytvářela nakažlivou sci-fi atmosféru ještě předtím, než se pánové z backtage přesunuli na svá místa. Ta vydržela až do konce show, přesněji řečeno se stupňovala.

Vzestupná tendence setlistu nevycházela ze střídání poloh, Holy Fuck neslevili v hyper kinetickém nasazení ani na chvíli a hned v úvodní části setlistu figurovaly pecky z letošní novinky v čele s repetitivní "Tom Tom". Katalyzátorem večera se stal charakter produkce jako takové: rituální, ale víc příjemně toxický než očistný. Tříštivě dunivé beaty, spousta echa, delaye a hlavně psychedelických efektů jako z jiné reality si pro sebe ukrádaly nejvíc pozornosti a byly tím, co v uších rezonovalo ještě při cestě domů. Měly by ale jen poloviční sílu, pokud by je nepoháněl pečlivě odměřený kytarový vibe. Holy Fuck se spirálovitě vrací ke svým dance-punkovým kořenům, dávají jim ale mnohem sofistikovanější formu a bylo nedocenitelné vychutnat si je právě v jejich vyostřenější variantě, ke které před lety přispěla nešťastná náhoda (porouchání části beatmakerského aparátu).

Ústřední dvojice Graham Walsh a Brian Borcherdt z popředí zaujímala polobožskou pozici. Pod jejich rukama se v tu chvíli rodil veškerý svět, který v daném místě a okamžiku existoval. Vůbec nevadilo, že se skupina neopírá o tak magnetickou osobnost jako Angus Andrew z Liars, ke kterým jsou Holy Fuck po posledním albu často přirovnávaní, ani o žádné esenciální hity. Bylo příjemné soustředit se na dvojici frontmanů, coby lehce tajemné eminence, a každý track měl svůj vrchol. Ani rytmická sekce nezaujímala o nic menší roli a svůj životadárný význam krásně demonstrovala ve chvíli, kdy skupině na několik minut vypověděla službu technika a bubeník s baskytaristou se proměnili v sebevědomé perpetuum mobile.

Byl to večírek par exellence a nikdo by si určitě nestěžoval, kdyby začínal a končil ruku v ruce s Holy Fuck. V MeetFactory ale podzimní sezónu zahájili ve velkém a protentokrát spojili síly s promotérskou skupinou Landmine Alert, která dovezla dva černé koně z bristolské nezávislé scény. Jak Memory of Elephants, tak Chiyoda Ku jsou slibně se rozjíždějící party, které patří do výkladní skříně mezi kapelami naplňujícími přídomek post-, math nebo instrumental rock. Nechyběla jim dechberoucí zručnost, osobnost, ani schopnost provokovat nepředvídatelnými momenty v takové intenzitě, která u nováčků až zaráží. Nefalšovanou náklonnost u publika si získali nejenom talentem, ale i neodolatelně plachým vystupováním. Jako by si ani neuvědomovali, jaký potenciál mají. Každopádně díky za ně, protože právě performance jako ty jejich nutí pátrat pod pokličkou a věnovat pozornost mladým kapelám.