Sousloví Divoký srdce proběhlo v poměrně frekventovaném zastoupení českými médii již dvakrát. Poprvé, ještě v minulém století, krátce po oficiálním konci Hudby Prahy, v době, kdy byla kapela tohoto jména založena, podruhé v první polovině letošního roku, kdy Divoký srdce vydali již druhou, a třeba přidat, že většinou periodik velmi kladně hodnocenou, desku - "Kajuvej". Zkušenost neortodoxního fanouška, který kapelu nijak intenzivně nevyhledává, může být tedy dvojí. Jedna z časů, kdy jejich repertoár tvořily hlavně písně první desky (pozornějším jistě neunikl jejich recitál vysílaný v pravidelných nočních přenosech ČT), písně, které až nápadně připomínaly narychlo připravenou béčkovou verzi Hudby Prahy; a druhá, velmi poznamenaná novým albem, jejíž representativní podobu bylo možno zažít i prvního zářijového čtvrtku v příjemně zaplněném klubu Vagón.

Album "Kajuvej" je minimálně pro letošní domácí hudební scénu poměrně výrazným a v lecčems inspirativním dílem. Zvukově je moderní, aranže jsou střižené nechemickým tanečnem, pocitově je přitom stále "hudboprahovsky" bigbítové, má originální a rozpoznatelný výraz. Stejně tak jeho podoba naživo. Zcela jednoduchými prostředky, založenými hlavně na pár základních kytarových krabičkách (Pavel Jordán za kytarou by mohl dávat lekce ve využívání minima k dosahování maxima ve výrazu), se tato nálada, v gruntu bigbítová, ale schopná oslovit i "dnešní mladé", daří s přehledem přenášet i na pódium. Vedle písní z čerstvé desky - ty tvoří základ současného playlistu, působí pak i vybrané kusy z debutu Divokýho srdce, případně remaky z notoricky známých končin ("Kdybych já byl kovářem", "Nebeští jezdci" - zvláštní, kolik muzikantů ze zcela opačných sfér inspirují normalizační hvězdy šoubyznysu), vcelku přirozeně, možná svou větší zemitostí a přímočarostí pomáhají rychlejšímu spádu koncertu.

Divoký srdce přitom nepřinášejí nic novátorského. V absolutních měřítkách by je snad šlo nařknout i z užívání již zavedených výrazových klišé; stejně tak textovou stránkou tolik neoslňují (všudypřítomná poetika zkouřenosti někdy dost ubírá na obsahu). Přesto jsou, alespoň na tuzemské poměry, originální nejen výrazem ale i jistým přesvědčením. Na muzikantech Divokýho srdce, kteří se v prostředí rockových klubů pohybují rozhodně větší část svého života, je, se zkušeností z živého koncertu obzvláště, poznat, že vědí kudy a kam chtějí jít - a už to je důvod, proč se jednou za čas jít na jejich koncert poinspirovat.

Divoký srdce, Vagón, Praha, 5.9.2002