Láska. Nenávist. Přátelství. Rodina. Sebevědomí. Šikana. Nemoci. Všechna ta velká témata, kolem nichž se točí celý svět a která srdcem mladých lidí probíhají o tolik významněji, když jim je jen -náct. Všechny problémy se zdají nepřekonatelné a vyhlídky na budoucnost nemohou být černější. Právě tehdy je hudba lékem, který pomáhá překonat ty dny, kdy se nic nedaří, kamarádi na vás kašlou a holka vašeho srdce randí s tím největším pitomcem ze školy. Střední škola může být peklem, když jste za outsidera a Simple Plan to dobře vědí. Na písních, které teenagerům pomáhají překonat strasti dospívání si postavili kariéru a i když se jejich nejstarší fanoušci dnes žení a mají děti, pražský koncert v téměř vyprodané Malé sportovní hale ukázal, že i po letech jim mají pořád co říct.

Je to vlastně docela zvláštní. Lidé, kteří kapelu z Montrealu objevili, když jim bylo kolem patnácti, dnes mají vystudované výšky, chodí do práce, poslouchají třeba Queens Of The Stone Age a přesto se na Výstavišti sešli na veskrze pop-punkovou kapelu s naivními texty, aby zavzpomínali, co prožívali, když Evropa 2 od rána do večera protáčela "Welcome To My Life". A jakoby stačilo jen přepnout čudlík, všechny ty první lásky, vzteklé učitelky, stupidní spolužáci a víkendové opékačky byly náhle zpět.

Jakmile Pierre Bouviere a jeho už sedmnáct let stejná parta naběhli na pódium a spustili úvodní "Opinion Overload", "Jet Leg" a "I'd Do Anything", všechno se to vrátilo. Frontmanovi už je dnes sice stěží uvěřitelných šestatřicet let, jeho tvář a nezaměnitelné skoky z otočky ale vypadají stejně dobře jako na dnes už pozapomenutém živáku "MTV Hard Rock Live" z roku 2005.

Z taháku naučená česká slovíčka prolomily ledy i díky správnému skloňování hlavního města, což je jev na domácích pódiích poměrně vzácný a vytrvalá komunikace s neuvěřitelně nadšeným publikem se postarala o jeden z nejvřelejších koncertů, jaké se v Praze kdy odehrály. Zpěvák nekonečně děkoval snad po každém z mnoha hitů, které ten večer zazněly a když opakovaně prohlásil, že se jedná o největší a nehlasitější dav jejich evropského turné, baštili jsme mu to i s prutem.

A těch hitů! Z pěti desek se zatím stal populárním snad každý vydaný singl, takže i kdyby Simple Plan vystřihli část s covery "Uptown Funk" a "Can't Feel My Face", během nichž děvčata lezla na ramena silnějšímu pohlaví, stejně bychom jejich set mohli označit za hitovou kanonádu. Navíc potěšilo, že i tak vousaté skladby jako "Jump" stále perfektně fungují a diváci znají jejich slova i po tolika letech. O tom, co při nich dělali snad ani vykládat netřeba.

Skupina měla svou show natolik pod kontrolou, že vzájemná interakce mezi ní a publikem byla vlastně neustávající. Pokud jste zrovna neskákali na hit typu "Boom!", "I'm Just A Kid", "Shut Up" či se nesmáli, když Bouvier na konci "I'd Do Anything" ukazoval svaly, určitě jste zuřivě mávali rukama nad hlavou při "This Song Saved My Life", pinkali si s nafukovacími balony při výjimečně snesitelné "Summer Paradise" či se pohupovali do rytmu při závěrečné "Perfect", kdy dojatou halu rozsvítila světýlka telefonů.

A to jsme ještě nezmínili zdvižení cedulí s nápisy "Freak", "Hopeless", "Geek" a mnohými dalšími během "The Rest Of Us" z EP "Get Your Heart On - The Second Coming!", na němž se český fanklub vedený Dominikou Marsovou domluvil před koncertem a které frontman na konci koncertu pokorně poděkoval, když opět prohlásil, že její web simpleplan.cz je mnohem lepší než jejich vlastní, oficiální stránky.

Odpočinutá kapela, která nabrala síly během pátečního volna, během nějž si prohlédla Prahu, aby nám pak na koncertě mohla poreferovat o kráse Orloje, byla zkrátka v takové formě, až z toho oči i uši přecházely. Pěvecká sebejistota se naplno projevila v "Crazy", dost možná nejlepší písni jejich repertoáru a snad se pánové neurazí, když prozradíme, že i v jejich očích se v tu chvíli místy zaleskly slzy dojetí.

Vpravdě dokonalému koncertu, který pohotově brnkal na strunu nostalgie, ale zároveň zůstal naprosto aktuálním a plným stoprocentní energie, se zápory hledají těžko. Vždyť i absence singlu "I Don't Wanna Go To Bed" z aktuálního počinu "Taking One For The Team" je vzhledem k jeho plytkosti vlastně dobrá zpráva. Snad jen ta balada "Untitled (How Could This Happen To Me?)" mohla zaznít a předkapela Ghost Town, coby takoví horší Enter Shikari, mohla být díky mizernému zpěvu frontmana vyměněna za jinou, která by stejně jako úvodní The Bottom Line naladila svým nasazením, plavbou v publiku na lehátku či humornou vložkou s gorilou a banány na podobně pozitivní vlnu.

To jsou ale takové prkotiny, že se snad ani za plnohodnotné mínusy považovat nedají. Simple Plan v Praze odehráli brilantní koncert, který veškeré pochyby zadupal do země a i v úvodu zmínění odrostlí outsideři dostali díky svým dávným idolům takovou dávku štěstí ze splněných snů a drtivém překonání opatrných očekávání, že z ní mohou čerpat ještě dlouho. Srovnatelné nadšení letos vyvolali snad jen Twenty One Pilots a Slipknot, jinak se ale na kanadskou invazi na Výstaviště bude díky obrovskému nasazení kapely, neuvěřitelné oddanosti publika a špičkové atmosféře vzpomínat ještě hodně dlouho.