Nesnáším osmdesátky. Je to samozřejmě generalizace, ale pokud technologický posun osmdesátých let vyvinul nové žánry a řešení, jeho počáteční výsledky bývají dneska sotva poslouchatelné. Oproti tomu vizuální stránka této dekády získává stoupence, nejen díky vlně nostalgie, ale zásluhou upřimného oceněni. Oba tyto prvky, hudební i vizuální, v jednadvacátém století nejlíp ztělesňuje Com Truise. V jeho podání osmdesátky miluji.

Američan Seth Haley, původně grafik, fascinovaný moderní syntezátorovou elektronikou a estetikou osmdesátých let, pod jménem navazujícím na zřejmého herce natočil debutové EP "Cyanide Sisters". EP tak úspěšné, že se brzo dočkalo reedici u labelu Ghostly International a hned po něm následovalo album "Galactic Melt". Představte si neonový, futuristický svět přímo z filmu "Blade Runner", soundtracky prvních počítačových her, synťákové vlny a pastelové plochy, doplněné houpavým rytmem a příležitostnou plážovou náladou, a máte půlku fenoménu Com Truise.

Druhá půlka, to je samozřejmě okouzlující vizuální aspekt. Od obalů desek po koncertní vizualizace všechno slučuje neobvykle vkusný osmdesátkový pop-art i digitálně propracované artefakty, známé z kazet VHS, reklamního designu a bitmapových her. Ani hudební, ani vizuální strana koncertu v MeetFactory nezklamaly. Klub se rozezněl hustým, bohatým a zároveň pestrým a jasným zvukem. Velmi sympaticky vypadající Seth Haley měl všechno pod kontrolou: taneční a přitom velmi narativní hudbu, vlastní účes a taky jednorázové problémy s projekcí. Pečlivý pozorovatel si mohl všimnout, že se nejednalo jen o efektivní grafický doprovod hudby, ale taky o velmi jemný, skoro podvědomý přenos. Protiválečná nebo antikomerční hesla působila aktuálně a přitom povědomě navazovala na paranoidní nálady osmdesátých let, období kvetoucího kapitalismu a zároveň ohrožení atomovou válkou.

Hudební cesta Coma Truise se zdá být krátká a omezující. Retroelektronika a kopírované a revitalizované zvuky z předchozích dekád zní ale víc upřimně než některé moderní experimenty. V rámci žánru a propracované estetiky je Com Truise naprosto bezchybný, a právě proto je schopen obratně přidávat nové prvky. Album "In Decay", čistě teoreticky sbírka dříve nepoužitých skladeb, přináší ještě víc skvělých nápadu než "Galactic Melt". Zatím poslední EP "Waves 1" přineslo jeho první skladbu s vokálním doprovodem, taneční písničku mnohem lepší než třeba cokoliv z přeceňovaného posledního alba Daft Punk. Škoda jen že pořád čekáme na novy materiál, s novinkou v rukou by Com Truise určitě přitáhl ještě větší pozornost ke svému vystoupení.

Pjoni, mladý zástupce slovenské elektronické scény, spojený s velmi zajímavým labelem Exitab, byl jako předskokan rozhodně dobrou volbou. S novým vizuálním projektem Isama Zing působil jako moderní odpověď na retro přístup Coma Truise. Teprve uvidíme, jestli bude elektronika druhé dekády tohoto století znít stejně nadčasově jako ta osmdesátková. Ale spousta hudebních detailů, nápadité aranže i občas taneční a občas brutální přistup je přesně to, čeho by chtěl dosáhnout Thom Yorke, pokud by byl schopen radikalizovat své sólové elektronické fascinace.