Jedním z kritérií fungující demokracie je prý množství cizinců ze zavedených demokratických zemí, kteří do daného místa přesídlili a žijí v něm. V tom případě na tom Česká republika není zdaleka tak špatně. Squall je totiž skupina z Prahy, ve které ovšem nehraje ani jediný Čech. To však na jejich debutové desce není zdaleka poslední podivnost proti běžným rockovým albům. Protože tohle prostě není obyčejná rocková nahrávka.

Znáte takovou tu atrakci na pouti, kde si sednete do obyčejného plechového válce a on se s vámi vrtí a do tmy vám promítají hvězdy, takže po chvíli je iluze kosmického letu docela věrná? Prostě výlet někam jinam. O tom mi připadne, že to je. Po skončení vás to vyplivne do rozeřvané reality. Takhle nějak si představuji trip - myslím takový ten papírek napuštěný krom halucinogenů i kdejakým svinstvem, který jsem si nikdy neměl odvahu vzít. Prostě stisknete tlačítko "play" a jste vcucnuti do podivuhodného světa, kde je všechno trochu jinak, než jste zvyklí. Po chvilce přestáváte vnímat hudbu klasickým způsobem, plyne nějak okolo vás, vám naskakují nejrůznější vize, a po více než hodině vás to zas vyplivne do spořádané reality. Nevíte, co se s vámi vlastně dělo. Kdysi jsem strávil asi dva dny v jeskyních. Všude byla tma a konstantní teplota. Po nějaké době už nevíte, je-li poledne nebo tři ráno. Když pak vylezete na sluneční světlo, nevíte, jestli to trvalo dvě hodiny nebo dvacet.

Squall je trojice chlapíků z Irska, Skotska a Kanady, kterým se zalíbilo v Praze. Hudba, kterou nahráli na svůj debut, se strašně špatně slovně definuje či škatulkuje. Jestli znáte Unwound nebo alespoň Sonic Youth, tak jste na dobré stopě. Ozvěny ze špinavých sklepů a garáží. Není to programový nářez od začátku do konce..., vlastně je, ale není to jen o rychlosti či tvrdosti. Do způsobu, jakým Squall ovládají své nástroje, se jednoznačně vkrádá skutečnost, že emoce a pocity jsou na prvním místě, racionalita naopak až na tom posledním. I špína je ale jen relativní. Melancholie je střídána agresivitou, jakoby unaveně vybrnkávané tóny zkreslenými stěnami a zpětnými vazbami. Bicí chvíli tikají jak hodinky a o chvilku později burácejí jak padající kusy kamení po odstřelu v lomu. Zpěv je tu tiše vemlouvavý, tam ležérní a tady zase efektově zkreslený do hrozivosti. Skřípe to, supí to, exploduje to, aby se to po chvilce navrátilo k uklidňujícímu vrnění. Tahle deska je přímo mistrnou ukázkou práce s dynamikou, citlivě využívanou téměř v každé vteřině. Tu vám nostalgicky zašeptá do ouška, aby vás o několik chvil později surově skopala se schodů.

Tak jako nemá smysl se zaobírat plynoucím časem nahrávky, je naprosto nesmyslné i soustřeďovat se na to, jakou skladbu zrovna posloucháte, či snad probůh jestli je tahle lepší než tamta. Spousta desek by už při stejné stopáži byla nudná, ale tady najednou nahrávka skončí a moje první reakce byla, že jsem ji automaticky pustil znovu. Tohle nejsou klasické písničky - jak už jsem říkal, je to všechno trochu jinak. Pokud se dostanete do víru tornáda, pravděpodobně budete mít jiné myšlenky, než co mělo být dnes k večeři. Když se nebudete bát a pustíte si tohle album nahlas, okamžitě vyplní váš byt kousek po kousku. Rozemele vás a rozloží na prvočástice. Promíchá je se sebou samým, prolétne všechny kouty a zkompletuje vás zpátky do křesla. Minimálně ten den už nebudete stejní jako předtím, a že by vás něco ještě překvapilo, se rozhodně nemusíte bát. Napadá mě, že ve srovnání s touhle nahrávkou jsou výstupy ze studia mnohých spolků, považovaných za tvrdé, poměrně neškodné čajíčky. Tohle je OPRAVDU mazec. Docela často se u některých ne zrovna komerčních nahrávek uvádí slogan: "Tohle se bude u nás hrát tak maximálně na Radiu 1". Myslím, že až na výjimky se tahle deska nebude hrát ani tam. A ještě jedna věc mě - v souvislosti s názvem - napadá: Když věci fungují, jak mají, není ani potřeba vědět, jak vlastně fungují.