Britští artrockoví velikáni Pink Floyd nepochybně patří k nejzásadnějším hudebním formacím 20. století. Zanechali po sobě natolik nesmazatelnou stopu, že tvorba kapely bude vyhledávána dalšími generacemi ještě dlouhá desetiletí po konci její kariéry. V pražské O2 areně to jasně potvrdila formace Brit Floyd.
Live: Brit Floyd
místo: O2 Arena, Praha
datum: 4. listopadu 2015
setlist: Speak to Me, Breathe,
On the Run, Time, The Great Gig in the Sky, Shine On You Crazy Diamond, See Emily Play, The Happiest Days of Our Lives, Another Brick in the Wall (Part 2), Keep Talking, On the Turning Away, Sheep, One of These Days, Louder Than Words, Money, Set the Controls for the Heart of the Sun, Have a Cigar, Wish You Were Here, The Final Cut, Comfortably Numb, In the Flesh?, Run Like Hell
Vzhledem k legendárnímu statutu
Pink Floyd není s podivem, že po celém světě existuje nepřeberné množství jejich revivalů. Mezi těmi tělesy, kterým se podařilo v reprodukci originálu zajít nejdál, vyčnívají
The Australian Pink Floyd Show z nejmenšího kontinentu a
Brit Floyd ze Spojeného království. Právě druhý jmenovaný ansámbl se letos vydal na turné nazvané "Space & Time". V jeho rámci po třech letech poctil svou návštěvou i matičku stověžatou. Pravda, O2 arena rozhodně nepraskala ve švech, uvážíme-li však, že se jedná v zásadě o kopii, byť s velmi solidní pověstí, lze dorazivší počet lidí považovat za uspokojivý.
© Martin Chochola / musicserver.cz
Dojem, jaký si divák z jakéhokoliv vystoupení Brit Floyd odnese, záleží čistě na tom, jak k záležitosti přistoupí. Pakliže naivně očekává určitý novátorský přístup a snahu prezentované písně alespoň lehce obohatit, pozměnit či podat v modernějším hávu, bude zklamán. Pokud však chce vidět profesionální, dokonalou, precizní, do detailů dotaženou show, při které má pocit, že poslouchá záznam koncertu originální kapely, britská parta okolo Damiana Darlingtona splní vaše přání do puntíku.
Ano, tady nejde o nic jiného než o co nejvěrnější podání původního materiálu a dostatečně monumentální vizuální představení, které by se svou pompou alespoň blížilo dinosauřímu étosu Pink Floyd. Vše ostatní je na škodu věci. Brit Floyd se takového úkolu zhostili na výbornou. Mnoho ortodoxních příznivců pánů Gilmora, Waterse, Masona a Wrighta to zřejmě bude následující tvrzení považovat za rouhání, ale pokud v sobě divák našel sílu odtrhnout zrak od famózní projekce a na chvíli zavřel oči, poznat, že místo uvedeného kvarteta na pódiu stojí sestava Darlington-Stringer-Cattel-Scordo-Ahmun-Penney, bylo prakticky nemožné.
Určité odchylky bedlivému uchu neunikly s ohledem na jedinečnost každého lidského hlasu snad jen ve vokálních partech, případně též v nuancích kytarových sól. Ta však v hudbě Pink Floyd vždy přinášela ohromný prostor pro feeling a ani
David Gilmour je zpravidla nehrál na jednotlivých koncertech jako přes kopírák. Krom bezchybných instrumentálních výkonů je nezbytné ocenit i tři doprovodné zpěvačky v čele s Olou Bienkowskou. Její výstup v "The Great Gig in the Sky" nelze titulovat jinak než jako fenomenální.
© Martin Chochola / musicserver.cz
Koncerty Pink Floyd nikdy nebyly pouze o muzice, ale též o vizuální show. Ta výborně korespondovala s hudebním obsahem a zároveň do značné míry kompenzovala tvrdě statické vystupování samotných protagonistů. Ruku na srdce, jde o poslechovou záležitost a jakékoliv křepčení na pódiu by bylo silně mimo mísu. Brit Floyd se této formule drželi velmi důsledně, vyjma dílčích výstupů během skladeb z teatrálnější "The Wall". Opřít se však mohli o dech beroucí projekci za svými zády. Technika přece jen opět o kus pokročila. Právě toto pole dnes nabízí formaci alespoň částečný prostor pro vlastní vklad.
Floydovská tematika a motivy zůstaly jasně zachovány, ale byly podány v moderní režii. Jak název tour napovídal, na své si přišli především milovníci oblohy a vesmíru.
Brit Floyd od své poslední tuzemské zastávky pozměnili repertoár. Páteř pochopitelně zůstala stejná, ale došlo například i na "Louder Than Words" z roku 2014. Největší aplaus sklidily dle očekávání hitovky "Another Brick in the Wall" a "Wish You Were Here", ale též přídavek "Comfortably Numb". Diváci se do varu dostávali velmi pozvolna. Komorní atmosféru poloprázdné haly po dlouhou dobu narušovalo jen duo tancechtivých individuí, které okamžitě pacifikovala ochranka, jak již je ve vysočanském stánku zvykem. Koncem přes dvě hodiny čistého hracího času trvajícího setu se však volná plocha mezi židlemi solidně zaplnila a lidé se uchylovali i k ovacím vestoje.
© Martin Chochola / musicserver.cz
Úroveň zážitku pochopitelně hodně závisela na kvalitě zvuku. O2 arena v tomto směru nemá zcela dobrou pověst. Pro tentokrát však nabídla přívětivější tvář (alespoň v místech, kde reportér seděl). Velký vliv na to měla samotná kapela, která nastavila hlasitost na velmi rozumnou úroveň, čímž zabránila většímu tříštění soundu - určitý náznak tohoto nešvaru se projevil jen na chvilku během "See Emily Play" a zmíněné "Another Brick in the Wall".
Nebyl tedy důvod odcházet z vystoupení Brit Floyd nepotěšen. Pink Floyd jsou dnes již mrtvou kapelou. Stejně jako v případě velkých klasických skladatelů však bude jejich odkaz žít dál, o čemž jsme se měli možnost díky
Brit Floyd jednoznačně přesvědčit.