Ryan Keen už není jen Sheeranův předskokan. Je to okouzlující osobnost a úchvatný kytarista

22.10.2015 18:09 - Jan Trávníček | foto: Jožka Pošová

Čím menší očekávání, tím větší spokojenost, chtělo by se říci po pondělním večeru v pražském Rock Café. Jenže spokojenost je slabé slovo. Ryan Keen totiž odehrál koncert, jakých za rok zažijete jen pár. Z nenápadného, ale o to nezapomenutelnějšího večera vám přinášíme reportáž.

Live: Ryan Keen

místo: Rock Café, Praha
datum: 19. října 2015
support: Bob O'Keefe

Ryan Keen, Rock Café, Praha, 19.10.2015
© Jožka Pošová
Měli jste tam být. Jen co se z pódia odporoučel předskakující folkař Bob O'Keefe, jehož jinak poměrně slušné vystoupení pokazilo zamotání se do smyček v looperu a hlasitě konverzující publikum, které jeho výkon nezajímal, získal si sympatický folk-popový muzikant převážně náctileté dívčí obecenstvo pro sebe. Nedávný předskokan Eda Sheerana (nejen) v pražské Tipsport areně byl zahrnut pištěním a jekotem ještě před tím, než vůbec došel k mikrofonu. A když mu zhusta zaplněné Rock Café hlasitě aplaudovalo několikrát za sebou ještě v průběhu prvních písní, těžko se culícímu se Keenovi přepínalo zpět do vážného módu, který jeho písně potřebují.

Charismatický zpěvák ve svém repertoáru sice má jen samé pomalé písně, které by bez hlubšího zaposlouchání se mohly mainstreamovému posluchači častokrát připomenout variace na Sheeranovu baladu "Thinking Out Loud", avšak za velkou částí z nich se skrývají opravdu smutné příběhy. Během hodinu a půl trvajícího koncertu se muzikant například svěřil, že k "Aiming For The Sun", jeho vůbec první opravdové písni, jej inspirovalo úmrtí jeho mladého kamaráda na následky infarktu, že novinku "Maybe" napsal při sledování katastrof ve zprávách jako naději za lepší svět nebo že "Losing Game" je reakce na letošní smrt dvou blízkých lidí, kteří prohráli boj s rakovinou. V takových chvílích si uvědomíte, že za tou pěknou tvářičkou lehce připomínající mladého Justina Timberlakea se nachází umělec, který má co říct a své tvorbě umí dodat hloubku.

Ryan Keen, Rock Café, Praha, 19.10.2015
© Jožka Pošová
Navzdory občasné vážnosti jeho sdělení se ale večer nesl v ohromně přívětivé atmosféře - nasmáli jsme se přehršli situačních vtípků, společně si zazpívali a s velkou chutí a vděčností tleskali tak dlouho, dokud nás na nezávislém labelu vydávající zpěvák nezastavil.

Mohlo by se možná zdát, že sladký vokál a folk-popové písně budou jen pro čistě dívčí publikum, ale i když mužů bylo v davu méně, i oni měli na co koukat. Tak precizní, ba až takřka virtuózní hra na akustickou kytaru doplněná drobnými efekty se totiž jen tak nevidí. Umělec, kterému jste po pár minutách viseli na rtech, na svůj oblíbený nástroj hraje od dětských let a při pohledu na všechny ty techniky, které používal - od klasického vybrnkávání přes vyťukávání rytmu do těla nástroje až třeba po tapping vám často nezbylo než jednoduše žasnout. Možná to na večeru se nezúčastněného čtenáře může působit přehnaně, ale potkat se Keen s Johnem Butlerem, jistě by si měli o čem povídat.

Na to, že se muzikant na pódiu vyskytoval sám, je až obdivuhodné, kolik toho divákům nabídl. Dočkali jsme se k nepoznání změněnému coveru "Stay" od Rihanny, instrumentální verze "Fix You" od Coldplay, kterou si hrstka "těch, co vědí," zazpívala místo Ryana, a dokonce i jednoho bonusu uprostřed hromady nadšených, ale tiše se tetelících fanoušků, který si dal písničkář pěkně po Hansardovsku - unplugged.

A i když na folkové mistry ještě Ryan Keen i s přihlédnutím k jeho věku logicky ještě nemá, tak třeba takového George Ezru a jeho pražskou premiéru překonal rozdílem několika tříd. Byl to zkrátka mimořádný, nezapomenutelný večer v režii jednoho zdánlivě obyčejného kluka s kytarou a obrovským potenciálem. Snad u nás nebyl naposledy.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY