#indie #denim #dreampop #90's #polaroid #surfrock #grunge - občas to vypadá, jako by kytarovky s datem založení 2010 a dál jely podle stejného hashtagového mustru. Výjimkou ještě donedávna nebyli ani britští Swim Deep. Dva roky starý debut "Where The Heaven Are We" měl v sobě vše podstatné, co dnešní indie mládežníci vyžadovali. Hrstku nostalgie po devadesátkách, hrstku nevybouřené revolty, hrstku zmatených citů a snílkovství. K tomu přidejte skladatelský um, který okouzlil kritiky a z jednadvacetiletých muzikantů udělal jedny z tahounů nově vzniklé B-Town scény.

Třebaže je ale z plakátu dospívajícího posluchače pěkný výhled, věčně na něm být nelze. (O tom, že džínovina se také brzy unosí, netřeba mluvit.) Dilema teenage idolů památně rozčísli v roce 2009 The Horrors, když fanouškům své vysoce módní prvotiny způsobili kulturní šok v podobě "Primary Colours". Nebyli samozřejmě první ani poslední, kteří během kariéry zmáčknuli totální restart, ale v rámci britských skupin posledních let je jejich transformace rozhodně tou nejsignifikantnější. Stejnou cestou se na svém druhém studiovém počinu rozhodli jít také Swim Deep. Jen namísto úchvatné ódy na divnost nahráli oslavu života, o čemž svědčí už zvolený název - Matky.

Nevinné snění se skelnýma očima a tupým výrazem přenechali mladším ročníkům. Na dvojce přeskakují až za hranice vědomí a posluchače berou do jiných, vyšších dimenzí, kde je dovoleno vše. Jen žádné troškaření, šedost a ponurost. Charakteristickými znaky je opulence, barevnost a především pozitivní energie. A také posvátná úcta k syntezátorům, které vedle stále přítomných kytar tvoří svěží a atraktivní prostředí nahrávky a živnou půdu pro mnoho uměleckých kreací.

Pěstují se na ní velká popová témata ("Namaste"), fascinace transcendentními světy ("Heavenly Moment"), výlety do vesmírného prostoru ("Forever Spacemen") či odkazy k tradici Madchesteru a jeho míchání acid houseu s kytarami ("To My Brother"). Swim Deep se netají tím, že kromě vlivů jako Caribou, Aretha Franklin, Queen nebo The Doors se během nahrávání nechali inspirovat právě proslulými basy třistatrojky a oblíbený syntezátor taneční kultury rovnou na nejednom místě nového materiálu využili. Nefalšovaným acid tripem je ale kosmické reggae "Heavenly Trip", kde lednové dítě Austin popisuje své dvacáté první narozeniny a první (a poslední) zažítek s LSD.

V "Green Conduit" zase zprostředkovává nadpozemský zážitek svého otce, jenž se v době, kdy pracoval jako zahradník, údajně setkal se skutečným leprikónem. "Proč by o něčem takovém otec svému dítěti lhal?" ptá se frontman v rozhovoru pro NME. Magické prostředí skladby s pohádkovým epilogem má účinek takový, že tomu hravě uvěří i poslouchající. "Forever Spacemen" se zase zabývá konspirační teorií o nezdařené, a tedy zamlčené sovětské misi do vesmíru a ztracených astronautech v nekonečném prostoru. ("Budu navždy kosmonautem? Vznášejícím se hrdinou ve vesmíru? Řekněte mým přátelům, že o mně ale nebudou psát...")

Nezbytnou ingrediencí nahrávky je rovněž špetka patosu. "Jeden skvělý song a mohl bych změnit svět," zní vůdčí idea stejnojmenného singlu. Kdo si v roce 2015 ještě vezme na triko, že ze sebe vypustí podobně vzletný výrok, který mohl mít svou poplatnost třeba před několika dekádami, ale ne v době, kdy hudební průmysl skomírá, mladé lidi zajímá snad už jen rádiový TOP 10 a občas to vypadá, že muzikou se doopravdy zaobírá jen hlouček několika zastydlých nadšenců? Který fantasta si nyní vůbec může pohrávat s myšlenkou, že by pouhou písničkou mohl změnit svět? Austin Williams zjevně ano. A je to zvláštní, ale ať už titul zní sebevíc naivně či zavání arogancí dřívějších rockových vizionářů, ten song má neobyčejné kouzlo a jednoduše funguje od prvních vteřin. Pobrukování, sluncem a letním vánkem pokřtěné klávesy, Williamsův text jako nevinné vyznání východu slunce a postupná gradace do impozantního ústředního motivu a k závažnému revolučnímu cítění.

A protože právě gradace je vlastnost, která prostupuje celou deskou a jejími jednotlivými skladbami, závěr je skutečným vyvrcholením tvůrčích sil formace. "Fueiho Boogie", jako odkaz na nesmyslný Fueiho zákon, který znemožňoval návštěvníkům japonských klubů tančit po půlnoci, je tou nejambicióznější věcí, jež pětice kdy vydala. Osmiminutové futuristické disko je jako napěchovaný papiňák a s přibývajícími minutami odkrývá další a další polohy. (Když tu už byli zmiňováni The Horrors, je to vlastně takové acidové "Sea Within A Sea".) Napětí, kdy nemůžete tančit, ale basy, divoce přeblikávající jako neony nočního Tokia, se vám zarývají do nervové soustavy, je skoro hmatatelné a sílí s každou novou odzpívanou větou. "Nebudeme končit o půlnoci! Nemůžete nám zakázat náš styl!" zní poslední věta druhé sloky a hudebníci následně nepotlačují své emoce a naplno rozjíždějí boogie, které se v úplném závěru láme do raveového šílenství.

Kdyby podobnou věc vydali Swim Deep z debutu, mysleli byste si, že si dělají legraci. Podobný konec ale už nemůže být pro "Mothers" příznačnější. Kapela s ní otevřela nové hudební světy a svůj potenciál nechala rozletět do všech stran. A jednoznačně si předplatila místo mezi velkými britskými kapelami.