Nebývá to úplně zvykem, ale než se pustíte do čtení recenze "Colours", bylo by fajn připomenout si, co jsme na musicserveru psali o dva roky staré comebackové desce "Roulette", a teprve následně se k tomuto textu vrátit. V případě hodnocení novinky bychom totiž mohli na většinu odstavců a argumentů v ní zmíněných použít jen prosté CTRL+C a CTRL+V.

Za ty dva roky se toho u Blue opravdu mnoho nezměnilo. Skupina díky reality show "The Big Reunion" odjela vzpomínkové koncerty s Atomic Kitten, 5ive, 911, B*Witched, Honeyz a Liberty X, následně se vydala na své vlastní turné, rozjela reality show "Blue Go Mad In Ibiza", v níž její členové provozovali bar, a co je hlavní, opět změnila vydavatele. Po Island Records tak kapela sepsala smlouvu na dvě alba s gigantem Sony Music a doufala v lepší zítřky.

Po poslechu jejich novinky je ale jasné, že nic jako lepší zítřky už nepřijde. Blue se od minula nepoučili a nejen, že mezi spolupracovníky tentokrát chybí RedOne, ale ve svém už tak staromódním pojetí popu jdou ještě hlouběji do minulosti. Pouhých deset skladeb je tak téměř z poloviny tvořeno bezkrevnými coververzemi Erica Benéta ("You're The Only One"), Roda Stewarta ("I Don't Want To Talk About It"), Harolda Melvina & The Blue Notes (evergreen "If You Don't Know Me By Now"), a dokonce i Gary Barlowa ("Hang On In There Baby"), což už vyloženě pozvedává obočí.

Pravdou je, že předělávky nikdy nepatřily k něčemu, čeho by se slavné kvarteto nějak štítilo (vzpomeňme třeba na megahity "Sorry Seems To Be The Hardest Word" s Eltonem Johnem nebo "Signed, Sealed, Delivered, I'm Yours" se Stevie Wonderem a Angie Stone), tentokrát jim ale schází jakákoliv přidaná hodnota a jedná se o pouhopouhé přezpívání, které je až příliš podobné bezpohlavním imitacím známým od celé řady pozapomenutých účastníků talentových soutěží.

Ani šestice nových skladeb na pomezí popu a soulu ale nepatří mezi kdovíjaké klenoty, na nichž by se dalo stavět do budoucna. První singl "King Of The World" ještě docela ujde, díru do světa ale rozhodně neudělá. Ta tam je šťavnatost "Bubblin'", letní atmosféra nestárnoucí "U Make Me Wanna" a vůbec bezstarostnost starší tvorby. Blue se na "Colours" až přespříliš zaměřili na přeslazené balady, a přestože je znát, že hlasově k sobě stále skvěle pasují, tuctovost a obyčejnost nového materiálu nezamaskují.

Z unylé novinky si tak pochvalu zaslouží jen houpavá "Nothing Like You", živější "Special", kde se skupina konečně trošku probere z rozjímání, a soulový zavírák "Endless Love", v němž Simon Webbe nápadně připomene Seala.

Jinak jde ale o smutný příklad kapely, která se nedokázala přizpůsobit trhu a aktuálním trendům, a tak skončí v zapomnění. A že na tom něco bude, bohužel potvrdili i její fanoušci - v prvním týdnu se totiž "Colours" v domovské Británii prodaly pouhé čtyři tisíce kopií, což je na boyband, který druhou řadovku "One Love" dostal do více jak pěti miliónů domácností, opravdu žalostné číslo. Není divu, že je Sony Music měsíc po vydání alba vyhodila ze své stáje. Příznivcům Lee Ryana, Antony Costy, Simona Webba a Duncana Jamese tak nezbývá než doufat, že se jich ještě někdo pokusí ujmout. Vše ale nasvědčuje tomu, že právě díky propadáku "Colours" se nad kdysi populární skupinou definitivně zavřela voda.