Kolik znáte případů, kdy je pokračování lepší než první díl? Většinou je situace opačná, občas se ale zadaří. Passenger nám díky loňské "Whispers" ukázal, že i po opadnutí úspěchu "Let Her Go" má stále co říct a na letošním pokračování ze svého nitra ukazuje dosud nejvíce. A bere dech.
Že je "Whispers II" na rozdíl od
prvního dílu v podstatě jen sbírkou béček a dříve nevydaných písní, které si známý folkař distribuuje skrze vlastní label Black Crow Records jen proto, aby kompletní výtěžek z prodeje mohl věnovat na charitu, to už od nás
víte. Že se tento sympatický počin ale navzdory všem očekáváním stává jeho nejsilnější deskou vůbec, o tom si něco povíme právě teď.
Z
koncertů jsme Passengera dosud znali jako pohodového chlápka, který si jen tak brnká na kytaru, bezprostředně vtipkuje a svým jemným, medovým hlasem zpívá upřímné songy o životě. To se na novince nemění, a přestože i mezi zdejšími deseti skladbami nenaleznete nic, z čeho by vám bylo kdovíjak do skoku, je znát, jak se jeho rukopis s léty stává vytříbenějším.
Prim i nadále tvoří akustická kytara, během necelé třičtvrtěhodinky ale dojde i na klavír, pedálovou steel kytaru, smyčce, sbory a řadu dechových nástrojů s neodolatelnou foukací harmonikou v čele.
Passenger s nimi pracuje velmi vkusně a dobarvuje jimi už tak velmi domáckou, hřejivou atmosféru.
Se vší úctou k hudební složce jsou to ale texty, které z jeho novinky tvoří zaznamenáníhodné dílo. Jako správný písničkář je totiž i Mike Rosenberg stále na cestách a stesk, osamělost a touha po lásce i domovu je z jeho muziky cítit víc než kdykoliv dřív.
Už v úvodní "Fear Of Fear" zaznamenáte, jak imaginativní příběhy je ve své tvorbě schopen zaznamenat a jak v pár slovech dokáže vystihnout podstatu. Když zpívá, jak má plíce plné kouře, břicho plné piva a schoulený leží v hotelové sprše, víte, že si velmi dobře uvědomuje tíhu v písni užitého citátu
Kurta Cobaina o tom, že
"je lepší shořet, než vyhasnout."
Když v "Catch In The Dark" vzpomíná na dívku, která mu pozdě v noci plakala na rameni a slibovala, že až jim oběma bude čtyřicet, vezmou se a odjedou ze země a teď je čtvrt na šest ráno a on už ví, že se to nikdy nestane, protože je jeho vytoužená láska dávno pryč, cosi ve vaší hrudi se probere k životu.
Když v "I'll Be Your Man" říká, že nikdy nebyl zvyklý dělat kompromisy, ale teď už cítí, jak stárne a rád by z tohoto světa neodcházel sám, zní vám jeho těžce upřímná slova až nepříjemně povědomě.
Když v překrásné "Travelling Alone" štká nad tím, jak ho tíží samota a snaží se zastavit déšť, víte, že o počasí skutečně nezpívá. Taktéž vám dojde, že si nevymýšlí, když v písni "David" zpívá o padesátiletém námořníkovi, který mu před hotelem vykládal, jak ho pro třesoucí se ruce už nikde nezaměstnají. Jak mu utekla žena. Jak ho ničí přídavky na dítě, které mu stejně nevolá, a tak svůj žal utápí v alkoholu. Rosenbergova interpretace je natolik uvěřitelná, že vůbec nepochybujete, že takového člověka na svých cestách doopravdy potkal.
Jsou vám povědomé i příběhy o slečně, které oči zářily jako vánoční ozdoby a zpěvák se do ní během jediné noci zamiloval, aby o ni hned ráno kvůli koncertní štaci v jiném státě zase přišel. A když ve "Words" zpívá, jak ji po čase potkal znovu a místo aby jí řekl, co k ní cítí, tak se na ni jen usmíval, protože to někdy úplně stačí, naprosto přesně víte, co se mu honilo hlavou. A také rozumíte tomu, proč zpívá, že
"netušil, že se dá srdce zlomit tolika způsoby."
A co teprve ten pocit bezmoci, o němž pojednává závěrečná "Nothing's Changed"? Kdo se tak nikdy necítil, nechť hodí kamenem. K dokonalosti chybí snad už jen zařazení kouzelné balady
"Setting Suns", která na "Whispers II" kupodivu chybí.
Je toho hodně, co má
Passenger na srdci a nechci vám pokazit poslech tím, že vám to všechno prozradím už nyní. Můžete se však spolehnout na to, že i ty nejsmutnější příběhy a nejkrutější životní pravdy vám zpěvák podá tak, že budete mít chuť se s ním přátelsky a chápavě obejmout, protože takový pocit sounáležitosti a porozumění je při poslechu něčí hudby až zoufale vzácný.
Faktem je, že "Whispers II" je sebelítostivým, depresivním, pro někoho možná i příliš patetickým, přesto však nádherným albem, které nepochopí nikdo, kdo nikdy nevytáhl paty z rodné hroudy, má to deset minut do práce a vzal si první holku, se kterou to mělo aspoň trochu smysl. Naopak. Je to deska pro cestovatele. Dobrodruhy. Lidi, kteří se nespokojí s málem a jdou si za svým, i když se jim někdy stýská a samota jim láme srdce. Pro lidi, jako jsem já.