Jana Kunzeho jsme zastihli v Praze, kam si odskočil ze svého působiště v Opavě, kde se realizuje nejen jako muzikant a literát, ale stará se také o vzkvétání místního kulturního dění. Zeptali jsme se, jak se daří domovským KOFE-IN i syrovému projektu Munroe, a řeč padla i na jeho další aktivity.
Honzo, o tobě je známo, že jsi velice činorodý člověk a věnuješ se mnoha aktivitám. Co tě v poslední době zaměstnává nejvíce?
V posledních letech jsem se intenzivně věnoval zejména výstavám a kurátorství. Mám radost, že se podařilo realizovat úspěšné projekty, které kolovaly po celé republice, ať už jde o výstavu "Kill Time",
Járy Švejdíka z
Umakartu nebo "Mene Mene Tekel Upharsin" ve spolupráci s
Kayem Buriánkem. Naopak méně času zbývalo na literaturu. Žádost nakladatelství o třetí knížku mi leží na stole pěkně dlouho. Sice už jsem něco rozepsal, chce to ale větší koncentraci. Té se však dosahuje jen těžko za situace, kdy neustále pendluji mezi koncerty a vernisážemi. Když mám náhodou chvíli volna, snažím se spíš odpočívat.
Jan Kunze...
Muzikant, zpěvák, textař, performer, dramaturg, organizátor kulturního života a v neposlední řadě také literát, moderátor nebo kurátor, to vše je
Jan Kunze, známý především jako frontman opavské skupiny
KOFE-IN, která vyniká svým rockovým drajvem a kvalitními českými texty. Nedávno k hudebním aktivitám Jana Kunzeho přibyla dvoučlenná kapela
Munroe, se kterou se pouští zpátky k rockovým kořenům a rozvíjí novou, o poznání temnější estetiku. Počínaje letošním rokem se stal rovněž členem české Akademie populární hudby.
Jak se ti vlastně podařilo etablovat na tolika platformách?
Vše se vyvíjelo naprosto přirozeně. Už na gymnáziu jsem prošel prvními kapelami a do šuplíku si psal básničky. K tomu jsem pořádal různé happeningy a občas se účastnil autorských čtení. Tenkrát mě ani nenapadlo, že bych se tím samým jednou mohl živit, posléze ale přišly dva klíčové momenty, které všechno změnily. První z nich se odehrál během mého vystoupení v Divadle Husa na provázku, kde si mě všimlo brněnské vydavatelství Sursum a v roce 2004 vydalo mou básnickou prvotinu "Hičhaikum". Sbírka se k mému překvapení po každém dotisku vyprodala a já si uvědomil, že je načase, abych ke své tvorbě začal přistupovat s větší zodpovědností. Další důležitý okamžik nastal po studiích VŠE, kdy jsem pobýval v USA. Živě si vybavuji, jak jsem v internetové kavárně nedaleko Grand Canyonu procházel svoji poštu a narazil na email od ředitele opavského Domu umění. Dostal prý na mě dobré reference, a tak mi nabídl pozici asistenta, kterou jsem s nefalšovaným nadšením přijal. Od té chvíle se na sebe začaly nabalovat další a další projekty, až jsem se ocitnul tam, kde jsem nyní, tj. v roli muzikanta, básníka, kurátora a pořadatele kulturních událostí.
Máš možnost srovnání několika různých světů, vnímáš nějaký rozdíl mezi literární a hudební scénou? Kde je snazší se uchytit?
Podle mě je Česko tak malý píseček, že ať se věnuješ čemukoli, všude je to podobné. Nicméně pokud jde o literární scénu, zásadní rozdíl oproti té hudební vidím v tom, že sdružuje užší skupinu lidí a celkově se pohybuje mnohem víc na okraji zájmu. Žijeme v době, kdy si čtenáři k literatuře jen těžko hledají cestu a na některých autorských čteních to zeje prázdnotou.
© Petr Klapper Nedávno jsem tě zahlédla na Óčku, kde jsi předčítal jednu ze svých básní. Vzhledem k tomu, že jsem do té doby neměla ponětí o tom, jaká je tvá tvorba, pořádně jsem zbystřila. Báseň se jmenovala "90-60-90" a byla dost peprná. Šlo o reprezentativní vzorek tvojí tvorby, nebo spíš o legrácku?
Tahle báseň pochází ze sbírky "Dekadent dezert", a jelikož mě pozvali do rock’n’rollového pořadu, zvolil jsem ji schválně, aby byla trošku sranda. Reprezentativní vzorek mé tvorby to rozhodně není, spíš naopak. V poslední době píšu mnohem vážnější poezii než dříve.
Věříš na negativní reklamu jako efektivní způsob propagace?
Obecně nemám rád jakoukoli negativitu. Ono je to tak, že negativní reklama tě sice udrží na očích veřejnosti, nejsem si ale úplně jist její prospěšností. Já sám patřím mezi ty, koho lidé buď mají rádi, anebo prostě nedávají. Stává se, že vypustíš jeden singl nebo báseň a každý si tě hned zařadí, aniž by se snažil pochopit, co chceš vyjádřit. Kdysi se mě tato tendence většiny společnosti jít pouze po povrchu dotýkala, uvědomuji si ale, že takhle to v životě bohužel chodí, a postupem času jsem se s tím i srovnal. Nicméně mám zkušenost, že negativitu a pomluvy vrší pouze malí lidé s nějakým komplexem.
Aktuálně o sobě na hudebním poli dáváš nejvíc vědět s kapelou Munroe, která oproti tvým dosavadním projektům zní hodně syrově a temně. Co stojí za touto proměnou?
Nikdy jsem si nekladl mantinely v ničem, do čeho jsem se pustil, což platí i pro hudbu. Také rád spolupracuji s talentovanými lidmi ze svého okolí a nechávám se jimi inspirovat. Projekt Munroe tvořím dohromady s kytaristou Vladimírem Jaške, kterého jsem jako muzikanta vždy velice obdivoval. Už v době, kdy hrál v jeho předchozí kapele, jsem mu často říkával:
"Ty to ještě nevíš, ale my dva spolu jednou musíme něco spáchat." Dlouho jsme přemýšleli, jak by náš společný projekt měl vypadat, až jsme nakonec dospěli k tomu, že bychom nejraději zůstali jenom ve dvou a vydali se zpátky k rockovým tradicím. V dnešní době je dvoučlenných projektů sice přehršel, většina z nich je však elektronických a přejemnělých. Vůči tomuto trendu jsme se chtěli vymezit a jít takzvaně až na dřeň.
Co vás motivovalo k tomu zůstat pouze ve dvojici?
Já i Vláďa jsme v minulosti prošli kapelami o různém nástrojovém obsazení, a říkali jsme si, že hrát v tandemu bude určitě pořádná výzva. Když se můžeš opřít o dvě kytary, klávesy, dechy nebo samply, všechno je daleko snazší, kdežto ve dvou dá zatracenou práci dosáhnout toho, aby se song vyvíjet podle tvých představ.
Rozumím, není to ale škoda? Některé z vašich songů, například "Panenka Woodoo", po kapelním provedení vyloženě volají. Neuvažujete o rozšíření sestavy?
Munroe jsou pořád ještě ve vývinu. Nemohu vyloučit, že za dalších deset let z nás nebudou Munroe XXL s bubeníkem a basákem. V dohledné době ale určitě zůstaneme ve dvou.
Prozradíš, u koho se Munroe nechávají inspirovat?
Zdrojů inspirace je celá řada, například
The Kills,
The White Stripes,
The Dead Weather,
Middle Class Rut,
Black Rebel Motorcycle Club, ale i
The Velvet Underground,
The Doors nebo
Rival Sons.
© Čestmír Jíra / ireport.cz S debutovým EPčkem "Z Čistého nebe" vám pomáhal Kay ze Sunshine, jak jste se spřáhli zrovna s ním?
Vladimír i já jsme vždycky měli rádi Sunshine, a protože se s Kayem znám, zajímal nás jeho názor na naše první demonahrávky. Zároveň jsme doufali, že by nám mohl doporučit vhodného producenta. Nenapadlo nás, že by měl chuť zhostit se producentské role sám, jelikož v minulosti vždy preferoval kapely s anglickými texty. O to větší bylo naše překvapení, když odepsal, že demáče se mu líbí a rád nám pomůže osobně. Tak jsme se pustili do práce ve třech a díky Kayovým radám se posunuli zase o kus dál. Osvědčil se jako mimořádně cenný supervizor a na jednom místě nám dokonce nahrál kytaru.
Dočkají se Munroe brzy také dlouhohrajícího debutu?
Máme zhruba dvacet písniček, takže materiál na desku nám nechybí. Zatím ale pořád ještě hledáme, s kým ji natočit.
Uplatňují se v Munroe stejné mechanismy jako v každé regulérní kapele, i když máte pouze dva členy, nebo se přibližujete spíše uměleckému projektu?
Jde o to, jak to bereš. Hrajeme pořádný rock’n’roll, Taky se snažíme stejně jako v KOFE-IN dělat vizuálně zajímavé, chceš-li umělecké, videoklipy s originální estetikou. Pokud některé z mých působišť může mít vyloženě označení umělecký, pak je to asi Hičhaikum projekt, který kombinuje prvky improvizace, elektroniky, melodrama, performance a literatury. Některé hudební kompozice trvají až dvacet pět minut.
© Bára Alex Kašparová Dočetla jsem se, že v Hičhaikum projektu si kladete za cíl ovlivnit zažité vnímání poezie. Je to pravda?
Svým způsobem to tak je, i když prvotní účel byl jiný. Jako začátečník na literární scéně jsem strpěl trémou a napadlo mě, že s podporou mých kamarádů muzikantů bych se jí mohl zbavit. Postupem času jsem se etabloval a nyní běžně vystupuji na samostatných autorských čteních, uskupení, které původně sloužilo jako berlička, nicméně přerostlo ve stálý projekt. V současnosti se s Hičhaikum projektem účastníme nejrůznějších literárních seminářů a co je zajímavé, často nás zvou také školy a gymnázia, abychom přijeli a zprostředkovali poezii jejich žákům. Objeli jsme takhle pomalu celou republiku.
Osobně mám s poezií ten problém, že v psané formě mě sice přitahuje a vnímám ji jako zdroj inspirace, její přednes mě však většinou tahá za uši. Věřím, že Hičhaikum projekt dokáže podobných předsudků zbavit.
Vím, co myslíš, a sám také nejsem příznivcem klasické recitace. Všechna svá vystoupení, včetně samostatných čtení, se proto snažím pojmout spíše jako performance a vložit do nich kus herectví. Nemám rád kuňkaly, kteří něco jen tak stylizovaně odříkávají. Obdivuji naopak bardy, umění pořádně třísknout do stolu a tím každého přimět poslouchat. Tímto způsobem se snažím prezentovat i svoji poezii. Vždycky jsem byl svým projevem blíž takovému Járovi Rudišovi než autorům razícím přesvědčení, že poezie je nedotknutelné umění, které se za žádnou cenu nesmí "vyřvávat" do světa.
Ještě jsme se moc nedostali ke KOFE-IN, jak to s vámi vypadá?
Období poslední desky "Dobré nebe" pomalu dojíždí, ještě vypustíme poslední videa a pak se dáme do práce na novém materiálu. Nejdřív se ale zaměříme spíš na singly než na celou desku. Připadá mi, že v dnešní době už nemá smysl hnát se za
LPčkem. Člověk do něho investuje tuny času a peněz a pak si ho stejně nikdo pořádně neposlechne. Doba se změnila a je třeba ji reflektovat.
Máš už konkrétní představu, jak by měla nová deska KOFE-IN znít? Nemáš chuť přitáhnout mezi kluky temnější vlivy z Munroe?
KOFE-IN pro mě vždycky byli platformou pro zkoušení nových věcí. Kdyby sis poslechla všechna naše alba postupně za sebou, zjistíš, že každé je trochu jiné. Uvidíme, co přijde tentokrát. Důležité je, aby deska naše posluchače bavila a rádi se k ní vraceli. Neklademe si žádné hudební hranice. Mimochodem temné písně najdeš i u KOFE-IN, třeba "Černá duše", "Skříňka s démonem", "Utluč tu můru" nebo "Drogy".
© www.rockmag.cz V minulosti KOFE-IN hodně pracovali s elektronickými prvky, budete v tomhle trendu pokračovat i dál?
Jak říkám, tvář nové desky je ještě ve hvězdách, v základu ale určitě zůstaneme ta stejná kapela. Mnoho lidí si KOFE-IN zaškatulkovalo podle singlu "Kladu tě na vodu", který je jedním z našich nejjemnějších, ve skutečnosti jsme ale divoká rocková parta, což platí zejména pro naše koncerty. Na festivalech kolikrát hrajeme tvrději než leckteré punkové kapely.
Vyzkoušel sis spolupráci s rapperem Mikem Angelowem, jak se stavíš k hip hopu coby vyjadřovací formě jakožto člověk, který léta pracuje s jazykem a má vztah k poezii?
Nemám rád pozérství a obehraná klišé, která k hip-hopu patří, když ale narazím na kvalitní text, smekám klobouk. Hip hop vnímám jako novou formu poezie, která vyniká svojí sdělností, a často si říkám, že kdybych dřív narazil na jiné lidi, možná bych se dnes nevěnoval rock’n’rollu, ale hip-hopu. Moje cesta nicméně vede jinudy, a tak dávám hip-hopu prostor alespoň z pozice pořadatele koncertů nebo hosta na jednotlivých skladbách.