Ano, je to tak. Ačkoli se říká, že na Islandu jsou vlastně všichni příbuzní, Ólöf je starší sestřenice Ólafura Arnaldse, famózního neoklasického skladatele a klavíristy. Přestože mnohem nápaditější mi připadá jeho německý kolega Nils Frahm, Ólafur je nepochybně postavou daleko víc mediálně provařenou. To Ólöf skoro pět let působila jako členka živé sestavy múm, spolupracovala s Björk, ale především natočila čtyři sólové desky, křehké a komorní. Island je neuvěřitelně módní a konkurence tam vládne docela velká, ačkoliv mezi místními hudebníky panují přátelské vztahy. Třeba proto se je Ólöf rozhodla konečně naplno využít.

"Palme" je tak zároveň deskou plnou spoluprací. Album produkoval Skúli Sverrisson, spolupracovník Laurie Anderson a Blonde Redhead, který se tady podepsal taky jako spoluautor tří skladeb. Do hry a studiové sestavy se taktéž zapojili Gunnar Örn Tynes z múm, na bicí zahrál Magnús Trygvason Eliassen z Amiina, na trubku pak bývalý člen Seabear Eiríkur Orri Ólafsson a za smyčce zodpovídal Hlín Guðmundsdóttir právě ze zmíněného Seabear. Nakonec pak uslyšíme doprovodné vokály Högni Egilssona z Hjaltalín a GusGus a Sigurlaug Gísladóttir z dnešní sestavy múm. I když to zní skoro jako islandský all-star band a zvukově je "Palme" mnohém bohatší než předchozí desky, je to právě Ólöf Arnalds, kdo drží všechno pohromadě. To, že pustila do svého světa více hostů,neznamená, že není pořád jeho jedinou královnou.

Nejvíc zřejmou novinkou je jemná a vkusná elektronika, která neovládá celek, spíš nápaditě doplňuje. Slyšíme ji už v úvodní "Turtledove", někde v pozadí za malebným zvukem klavíru, kytary a zpěvem Ólöf "If music be the food of love", věnovaným těm, kteří mají štěstí sdílet život s někým se stejným hudebním vkusem. V "Hypnotise" je rytmus skoro synthpopový, digitálně transformovaná basová kytara zní jako syntezátor a píseň připomíná elektro-folkový přístup známy z poslední desky Wye Oak. "Half Steady" byla napsaná už před dávnou dobou, když byla Ólöf v pubertě, její nová podoba má však po přepracování skoro tanečně radostnou podobu.

Na "Palme" je ale stále slyšet i ten zvukomalebný, téměř trubadúrský přístup z předchozích nahrávek. Zejména v "Defining Gender", písni o mužské a ženské častí v každém z nás, kde Ólöf zní jako Joanna Newsom. V titulní skladbě, původně napsané pro orchestr, a v závěrečné "Soft Living" naopak spíše připomíná Loreenu McKennitt. Genderové témata se pak vracejí ve folkové skladbě "Han Grete", obohacené o zvuk vibrafonu, kdy vypráví příběh ženy dorůstající jako chlapec. Nejvíc hitově zní ale Sverrissonova "Patience", která se blíží typickému islandskému indie popu již zmíněných Seabear.

"Palme" je sotva půlhodinová deska, ale velmi hravá, čerstvá a plná pohádkových zvukových nápadů, dospělejších než dávný syrově akustický zvuk Ólöf Arnalds. Dostupná videa na internetu posléze ukazují, jak intenzivně, skoro šíleně, se sama věnuje živému podání vlastní hudby. Po tak povedené desce stojí za to, aby vám v pražském Lucerna Music Baru (4. března) její vystoupení neuniklo, tedy pokud máte lístky, je totiž beznadějně vyprodáno. Přijďte prostě včas a možná vás tato dáma překvapí mnohem víc než nezaměnitelný a čistě akustický, přesto světově populárnější José Gonzalez, hlavní hvězda onoho večera.