Jonna Lee, její hudební souputník Claes Björklund a vizuální team WAVE se stará o to, aby každý střípek v mozaice iamamiwhoami dokázal zaujmout, překvapit a uhranout uceleným konceptem. Jejich audiovizuální projekty se staly nedílnou součástí prezentace. Ucelené monumenty "kin" a "bounty" (buď v jednotně černém nebo bílém přebalu) dokázaly vtáhnout do potemnělých stínů nebo vytáhnout do prosvícených prostorů nevšední reality. Pohrávali si s těmito náladami s nepřehlédnutelnou bravurou, ta fascinace byla místy celkem i docela blízko k Fever Ray. S třetím dějstvím se však stal nečekaný přerod, jako by Jonna a spol. vsadili spíše na jistotu a nepřeslechnutelný kult osmdesátých let minulého století, včetně všech vln romantiků a nadšenců do táhlých synťákových linií.

"BLUE" je totiž přesně střižený dream pop, kterým před lety zaujali třeba The Sound Of Arrows na svém debutu "Voyage". Patrná je zejména vypilovaná definice zasněnosti této dekády, k tomu neodvratně přináleží i určitá míra rovin klišé na (naštěstí) snesitelné hraně; punc originality však zůstal zachován v textové obrazotvornosti hlavní aktérky. To, co jen stydlivě nakukovalo na "bounty", je na "BLUE" rozehráno do plné šachové partie pocitových střetů v modrobílém režimu mezi oním dobrem a zlem, dnem a nocí, jasem a šerem...

Jako obvykle nechybí trocha mysteriózních krajnic, v případě "BLUE" je tato krajinomalba spíše až pohádková a nechá vás vykoupat v těchto rozechvělých plochách. "Fountain" a "Hunting For Pearls" příběhovou magii rozkrývají jako vyložené karty, kdy se snadno necháte unášet vypracovanými, sféricky podchycenými preludii melodií. Ona snová linie se nese celým albem, "Tap Your Glass" je pak asi nejpřímočařejší hitovka. V závěru pak i muzikanti dost uberou tempo - "The Last Dancer" je dojemným intermezzem před závěrečnou hrou se stíny v "Shadowshow".

"BLUE" však chybí nějaký výraznější element, injekce současnosti, který byste si i po několikátém poslechu zapamatovali, naopak se vám na několika místech spíše dostane několika podobných klávesových rejstříků. I Giorgio Moroder s těmito místy až prostých námětů uměl pracovat důmyslněji, názornou ukázkou může být společná (bezejmenná) deska s Philipem Oakeyem (obsahující singl "Together In Electric Dreams").

Vodní světy iamamiwhoami jsou na "BLUE" protkány snovými sekvencemi a deska sama o sobě je asi nejvíce přístupná v celé jejich diskografii. Na druhou stranu se zde vytratil jakýkoliv moment překvapení, tedy něco, čím dříve dokázali téměř uhranout, vtáhnout do děje, jak tomu například bylo v případě vypilovaného "kin". "BLUE" svou vizuální linii ještě postupně dobudovává, možná až ucelený audiovizuální koncept přinese komplexnější zážitek.