Martin Kratochvíl, muž inspirovaný snad všemi odrůdami jazzu, pianista, který je přesto do šuplíků se signaturou "jazz" nezařaditelný, jeden z nejúspěšnějších domácích podnikatelů porevoluční ery, milovník Himalájí, režisér vlastních filmů... V současné době zažívá návrat se svou nejproslavenější formací Jazz Q, pokud je zrovna v Praze, můžete ho zahlédnout na pódiu i se svým "hudebním manželem" Tony Ackermanem. A tak mohl jednoho jarního večera v zaplněném klubu Reduta vzniknout i následující rozhovor.

Po velké pauze nyní zažíváte návrat s Jazz Q. Jaký vidíte rozdíl mezi Jazz Q z počátku sedmdesátých let a Jazz Q roku 2002?

My jsme to s tím comebackem mysleli tak vážně nevážně. Na koncertě v Lucerně v prosinci minulého roku jsme si vytvořili takový barometr, který měl v zásadě tři polohy. Řekli jsme si, že to buď dopadne blbě a budeme to brát jako příjemné hraní s partou starších pánů, nebo to dopadne líp, tu kapelu dáme na kola a budeme s ní občasně jezdit, anebo to dopadne úplně nejlíp, budeme točit desky a zase se do toho pustíme.

A dopadlo to...

Dopadlo to tak, že celá kapela byla nejblíž případu číslo tři, tzn., že by chtěla dál hrát a točit, ale myslím, že realita je někde mezi případem dvě a tři. Občas hrát, možná vydat živou desku. Myslím, že muzikantsky je tam co říct.

Repertoárově se dnešní Jazz Q překrývá s tím, co jste dělali dříve?

Ne tak úplně zcela. Z části skáče do úplně prvního období, do časů "Pozorovatelny", z části je to takový "jazz dance remix" skladeb, co jsme dělali. Přeci jen doba se změnila, muzikanti jsou jinak ovlivnění, všechno je samozřejmě přehodnocené. A to mně připadá, že je v muzice zdravý trend, když se jednou za čas vezmou vlastní evergreeny a začnou se hrát trochu jinak. S Jazz Q jsme také nikdy neměli pevný jazyk, vždy to bylo velmi volné a široké, ta muzika se podřizovala tomu, kdo tam hrál. Když se řekne Jazz Q, tak si každý najde svoji oblíbenou část, je tam kus rock'n'rollu, kus blues, bylo tam chickcoreovské, mahavišnovské období...

Jak jako aktivní muzikant vnímáte jazzovou hudbu dnes a v období řekněme před třiceti lety? Hraje stejnou roli jako tenkrát?

V dobách dřevního konsolidovaného socialismu byla samozřejmě do muziky vkládána spousta věcí, které tam nepatří. My jsme v podstatě byli bráni pořád jako revoluce. Když jsme měli hrát, lidi křičeli, že nechtěj komunismus, rozbíjeli sály, prostě průšvih za průšvihem, a to jsem docela rád, že z muziky už vyprchalo. Někdy mě to až mrzelo; když jsme měli třeba koncert v Lucerně, na kterém lidi tak řvali, demolovali sál a padali z balkónů, že jim bylo v podstatě úplně jedno, co tam hrajeme. Takže to, že se to očistilo od těch nehudebních, ideologických, aspektů, je jedině dobře.

Jaké je vaše dnešní publikum? Chodí na vás stejní lidé jako tenkrát, nebo jste atraktivní i pro generaci, která je dnes ve věku tehdejších diváků?

Když se dělá comeback, tak je důležité, aby to přeskočilo první generaci. Pak už je jen malý krůček k tomu, aby to přeskočilo tu druhou a třetí. A to mě na naší loňské prosincové šňůře mile překvapilo, že tam nebyli jen ti naši starci, ale přišli tam i jejich děti.Ttakže myslím, že ten nezbytný první skok to už udělalo. Mohl bych dát jednoduchý příklad. Mám dvě dcery, jedné je osmnáct, druhé dvacet let. Ty tomu dávají nálepky jako "acid jazz", nebo "house", což jsou věci, které pod tím já ani nevidím. Ale to není nakonec ani důležité, hlavní je, že to tam našly a že vědí, že to má jakýsi zvláštní způsob přitažlivosti.

Necháváte se inspirovat soudobou hudbou?

Něco je určitě inspirováno rapem, novou černošskou hudbou od Milese Davise dál...

Na současné domácí hudební scéně máte nějaké objevy? Překvapila vás nějaká kapela?

Je pár fenoménů na naší scéně, kteří se mně zdají slibní a dobří. Třeba Dan Bárta je jeden z nich, je tam myšlenka, není to hloupá baterková hudba, Monkey Business, hrají pěkně okopírovanou a dobře zahranou americkou hudbu, Dara Rollinsová má některé písničky dobré. Ale myslím, že to, co tady zaznívá v rádiích, je mnohdy strašná bída, je z toho hodně málo toho, co mě zajímá. Poslední dobou trávím hodně času v Nepálu a tam odsaď jsem hodně nakažen indickýma pentatonikama, to je to, co se mi poslední dobou hodně líbí.

Kdybyste měl vyslovit základní tři jména muzikantů, kteří vás ovlivnili nejvíc?

To je vcelku jednoduché - John Mc Laughlin, Chick Corea, Joe Zawinull. Dál by určitě následoval Jimmi Hendrix a Miles Davis.

Na co se můžeme těšit do budoucna? Kromě případné nahrávky Jazz Q, nemáte v plánu pokračování "Duologu" s Tony Ackermanem?

To už je natočené. "Duolog" se skládá ze dvou desek, jedné skládané a jedné improvizované, která se mi zdá daleko lepší. Fascinuje mě, protože mi připadá, že to nejsem já, jakoby to spadlo někde shůry. Líbí se mi to, protože to vzniklo na místě jako výsledek nějaké vyšší síly, a tak jsme se něco podobného pokusili udělat znova ve třech, ještě s Vojtou Havlem, naším dávným spolupracovníkem. Zatím to není smíchané, chtěli bysme si od toho nechat nějaký odstup. Jsem na to sám zvědavý, protože je jasné, že každý další hráč přináší určitou nejistotu v souhře, dva lidi si rozuměji vždycky líp. Jsou tam určtě místa, kdy to souzní, ale i místa, kdy si moc nerozumíme. Zatím k tomu ani neumím říct víc, máme natočené asi dvě hodiny, teď je musíme nechat uzrát, pak k tomu přijít jako k cizí materii a smíchat.

Vaše jméno je možné zahlédnout na programu festivalu Blues v lese III. Znáte tamější prostředí lesního amfiteátru? Přizpůsobíte mu eventuelně program, který tam předvedete?

Znám, ale myslím, že tam nebudeme mít velký časový prostor, takže tam zahrajeme dvě až tři věci, které se nám dařily nejlépe na prosincové šňůře s Jazz Q.

Jaký je váš vztah k internetu? Myslíte, že v současné době pomáhá hudbě? Když si člověk zadá ve vyhledávači "Jazz Q", nenajde téměř nic.

Určitě si budeme chtít otevřít stránku, jestli se nám kapela rozjede na plný pecky. Jestli to začne fungovat jako profesionální kapela, tak je jasné, že se to bez internetu neobejde. V současné době jsem si zaregistroval svou vlastní doménu, kam budu dávat různé věci nesouvisející jen s muzikou, otevření plánuji asi na podzim.

Jste nejen muzikant, jezdíte pravidelně do Himalájí, kde se letos chystáte na osmitisícovku, točíte filmy. Máte nějak seřazeny priority?

Muzika je, byla a bude na prvním místě, je to moje poslání. Z hor jsem se teď vrátil podvacáté, cítím se tam dobře, momentálně cítím výzvu zdolat osmitisícovku. Myslím, že správný chlap by měl takovou výzvu přijmout a jednou si to zkusit. Ale neznamená to, že bych měl horolezecké ambice, až se tam odsud v říjnu vrátím, tak to bude zas muzika a muzika a muzika.

Díky za rozhovor.