20.07.2014 16:30 - Pavel Parikrupa | foto: Martin Chochola / musicserver.cz
Třináctý ročník gastrofestivalu s nezanedbatelným doprovodným hudebním programem Colours of Ostrava pokračoval a zřejmě také vyvrcholil třetím dnem. A nejen proto, že se do Ostravy po osmi letech vrátil sám velký Robert Plant. Aneb o tom, co jsme stihli zachytit v sobotu.
Je to náročné. Pořadatelům Colours se opět podařilo kromě špičkového kulturního programu objednat i strašně horké počasí. Třetí den tedy vyžadoval poctivé doplňování tekutin, ale ani to nezaručovalo dost sil na zvládnutí všeho, co by poctivý hudební fajnšmekr chtěl zažít. To se nedá.
Krásné na Colours je, že kdykoliv se někoho zeptáte, co se mu líbilo nejvíc, můžete slyšet cokoliv. Na přímý dotaz o vrcholech letošního ročníku padly u různých návštěvníků po první polovině programu přímé odpovědi:
Shaka Ponk,
Seasick Steve, Trentemøller,
Charles Bradley. Ostatně, kamkoliv se na Colours vydáte, čeká vás něco dobrého a překvapivého. Absence dobrého vkusu rozhodně není to, čím by pořadatelé trpěli - čest výjimkám, které hrály na největší scéně v sobotu od 14:15 (dobře jim tak).
© Martin Chochola / musicserver.cz Vystoupení
Cheta Fakera mělo jednu velkou chybu – malou scénu! Agrofert Fresh Stage od 17:15 prostě bylo málo. Tento vousatý Australan by si zasloužil prostor mnohem větší, během jeho koncertu nebylo pod Vysokou pecí k hnutí. Výborná atmosféra, živé reakce publika a chuť poslechnout si to znovu – pokud někdo Cheta dosud neznal, toto byla nejlepší reklama. Chet je jedním z letošní sympatické festivalové vlny indie písničkářů, kteří živě spojují reálné muzikanty s laptopy (viz také páteční
Jamie Woon v Gongu).
Live: Ólafur Arnalds ušima Dana Hájka
© Marek Gerhard / musicserver.cz Jeho koncert v Gongu byl nejrychleji vyprodán a skutečně na něj přišlo publikum, které vydrželo až do konce, odměnilo jej vřelým přijetím a došlo i na standing ovation v samotném závěru.
Ólafur Arnalds jako vždy působil civilně a svou hodinku započal již tradičním nahráním táhlého tónu hlasu publika, jelikož má Gong skvělou akustiku, byl Ólafur s výsledkem nadmíru spojen a použil nasnímaný
zvuk do úvodní "Þú ert sólin", kdy už na scéně bylo i jeho doprovodné smyččcové kvarteto a hráč na klávesy. Program byl ale postaven na desce
"For Now I Am Winter", spojnicí do tohoto
mikrosvěta byla podmanivá "Hands, Be Still", kdy se i více vynořily elektronické prvky a střídmé rytmy (výrazněji než na samotném studiovém provedení). Ke konci setu se na scéně ještě objevil speciální host - zpěvák Arnór Dan, který vštěpil nezaměnitelný a emocemi nabitý vokál do trojice skladeb "For Now I Am Winter", "A Stutter" a "Old Skin", která živě působí dokonale ohromujícím dojmem. Došlo i na několik již tradičních Ólafurových kompozic, včetně
hitovky "Þú ert jörðin", sóla pro housle "3326" (z "Eulogy For Evolution", která popisuje životní cykly) a krásku "Near Light", té patřilo zasloužené finále. Sice tentokráte nedošlo na jeho vtípky z cest a více se hrálo, což v rozpáleném podvečeru bylo příjemným kontrastem, kdy se dalo drobet
vypnout, plně se ponořit do Arnaldsovy tvorby a vstřebat každou melodickou linku (podpořenou prostou hrou se světly).
© Marek Gerhard / musicserver.cz Po zábavné odbočce v podobě neodolatelné srandopunkové úderky z Nitry Bijou Terrier (ano, i toto na Colours najdeme a bylo to moc fajn) byl dalším úžasným zážitkem koncert
Johna Granta. Jeho hlas má přesně ty léčivé schopnosti jako vokál Brendana Perryho, ovšem na pozadí té krásné hudby jsou tak bolavé texty... Grant začal pomaloučku, dlouho a klidně si omotával publikum kolem prstu. Až u čtvrté písně do omámeného obecenstva vystřelil elektronické rány a pokračoval v hypnóze i tancem. A samozřejmě nezapomněl věnovat posluchačům, těm největším
motherfuckerům, svou úžasnou autobiografickou hitovku "GMF".
Faker i Grant prokázali schopnosti zazpívat křehkou akustickou baladu i vypálit tepající elektronickou dusárnu, to vše podloženo schopností prostě napsat dobrou melodii. Nestát na místě, to je oč tu běží. Nasávat vlivy, kombinovat, míchat, destilovat. A to je i výchozí bod vystoupení
Roberta Planta. Jistěže většina přišla na
Led Zeppelin, ale ty písně nemohly znít jako z desky staré čtyřicet let. Byly transformovány Afrikou i elektronikou. To podstatné v nich zůstalo a získaly ještě něco navíc – abychom neustrnuli my, posluchači, ani Plant.
© Marek Gerhard / musicserver.cz Výborná Plantova kapela Sensational Space Shifters začala zvolna a postupně přidávala pod kotel. Scéna na projekčních plochách představovala grafiku nového zářijového alba, ze kterého jsme slyšeli několik ukázek a zejména "Rainbow" zní velmi přitažlivě. Formace pohádkově hladila v akustické "Going To California" a jedním z několika vrcholů vystoupení, které uteklo až příliš rychle, byla grandiózní balada "Babe, I'm Gonna Leave You". Je to marné, o každé položce Plantova setu by se daly napsat superlativy. Ale co pořád psát? O tom, jak z "Rock And Roll" udělali extatickou směs anglické lidovky s africkou, jaká ďábelská jízda byla "Little Maggie", další to ochutnávka novinky "Lullaby And…The Ceaseless Roar" nebo jak celé publikum vybuchlo nadšením při nesmrtelném riffu "Whole Lotta Love"?
Plant ukázal výbornou hlasovou formu i dobrou náladu. Ostravský koncert byl poslední zastávkou na evropské festivalové šňůře kapely a to byl důvod k oslavě, na níž bylo pozváno pár desítek tisíc lidí. Nepochybuji, že by diváci uvítali třeba třikrát delší vystoupení.
Live: Guillaume Perret & The Electric Epic ušima Dana Hájka
Jeho poznávacím znamením je červeně svítící saxofon (se speciálně zabudovaným mikrofonem), Guillaume Perret jako experimentátor stále překvapuje. Jeho tvorba sice vychází z jazzových kořenů, je to však nekompromisní směs přimíchaných stylů. Jeho um je hnán triem The Electric Epic, v němž se sešli skvěle sehraní muzikanti, kteří dohromady představují precizně funkční celek. Úvod patřil jakémusi tripu kamsi do dalekých krajin, kdy etnické zvukové kudrlinky proplouvaly Guillaumovým pojetím jazz-ambientu. S přibývajícím časem se ale začala objevovat dynamika, kumulované energie a až erupční, dramatické změny v rozjetých jam sessions. Loňské épéčko "Doors" se naživo proměnilo v několikadimenzionální systém, kdy ruchy, saxofonová sóla, kadence baskytary, kytarové ornamenty nebo propletené rytmy vyústily v nepopsatelný zážitek. Ten strhával svou pozornost čím dál více rozjetého obecenstva (tedy těch, kteří vydrželi až do konce). Guillaume Perret & The Electric Epic překvapivě na scénu nevtrhli s přehnaným elektronickým laborováním, bylo to mnohem více organické a electro vlivy nehrály tolik prim. Muzikantský kunšt byl transformován ve skvěle sestavenou podívanou. A dá se předpokládat, že někteří vyrazí i na jejich listopadový koncert v pražském Paláci Akropolis.
Už chvíli po Plantovi
opanovali největší scénu britští miláčci
Bastille. Bylo to úplně něco jiného než zmíněný veterán – Bastille jsou stále teprve na začátku. Jejich koncert byl ovšem trefou do černého: energický a kontaktní. Bez vizuálních efektů, postavený jen na muzice a výrazných refrénech, kombinace rocku (ačkoliv často jen v nástrojovém obsazení á la
Keane) s pár tanečními motivy. Nadšení, křepčení a sborové zpěvy při závěrečné "Pompeii" byly důkazem perfektního výběru aktérů sobotní festivalové noci.