Při sledování comebacků některých kapel má jeden sto chutí zvolat: "Staří hrdinové se vrací!" Jde hlavně o skupiny, co si svoje nejlepší roky odbyly v devadesátých letech minulého století, přesto stále budí obdiv a jsou inspirací pro řady mladších následovníků. Mezi takové můžeme s klidem počítat i Afghan Whigs. Osobitou nadžánrovostí a fascinující kombinací rocku, soulu, ale třeba také r’n'b patří k tomu nejzajímavějšímu, co (alternativní) rocková hudba na konci minulého století světu nabídla. A to přesto, že spolupracují s lidmi ze zcela odlišných hudebních sfér, například s hiphopovou celebritou Usherem. O jejich stylové nejednoznačnosti svědčí fakt, že jsou občas nesmyslně označování nálepkou grunge.

S novým materiálem si dali jaksepatří načas. Na následovníka poslední desky "1965" si fanoušci museli počkat těžko uvěřitelných šestnáct let. Roky hibernace muzikanti vyplnili různě. Patrně nejviditelněji o sobě dával vědět zpěvák a kytarista Greg Dulli. Jeho vedlejšáky Twillight Singers či Gutter Twins jsou co do zajímavosti plnohodnotnými konkurenty mateřské kapely. O jejich kvalitách jsme se ostatně mohli v minulých letech přesvědčit také v Česku.

Když Afghan Whigs před časem ohlásili práci na nových skladbách, vyrojily se dotazy, zda půjde o pokračovatele zmíněné "1965", patrně jejich nejvíce optimistické desky, nebo zda hudebníci zaloví hlouběji v minulosti, kdy vydávali ne zrovna veselá alba. Jistou nápovědu obstarala zpráva, že "Do To The Beast" vyjde pod značkou Sub Pop. Právě legendárnímu nezávislému vydavatelství byla parta upsána zkraje devadesátých let.

Další a neméně podstatnou informací bylo, že při nahrávání chyběl kytarista Rick McCollum - stalo se tak poprvé v historii The Afghan Whigs. Podílet se na vzniku osmé řadovky mu nedovolily rodinné problémy. Místo něj se ve studiu vystřídal doslova zástup hostujících kytaristů. Absence zásadní persony byla také důvodem, proč u skalních fanoušků ohlášený návrat formace vzbudil určité rozpaky.

Při prvním letmém seznámení s deskou je jisté jedno: pánové oprášili svůj charakteristický zvuk a vrátili se v čase do dob alb "Gentlemen" či "Black Love". Vlastně pokračují tam, kde před šestnácti lety skončili. Návrat to je hudební, stejně tak i tematický nebo chcete-li obsahový. Dulli opět pouští z uzdy svoje temné posedlosti a představuje se v roli elegantního, do černé oděného vypravěče. Jeho úchvatné příběhy nás vtahují do nemilosrdného světa pokřivených mezilidských vztahů a odvrácené strany lásky. Frontman v jednu chvíli svádí, vyzývá a slibuje, aby se vzápětí pustil do vyhrožování.

Hnidopichové možná namítnou, že se kamsi vytratila srdcervoucí naléhavost, tolik typická pro jejich rané nahrávky. Hudba Afghan Whigs šla vždycky až na dřeň, až k samotné podstatě věci. "Do To The Beast" ale tak daleko nezachází. I když je to srdceryvná a nesmírně procítěná deska, ve srovnání s prvními počiny si nelze nevšimnout jistého, byť na první pohled nepatrného odstupu. Jenže kdo by to muzikantům měl za zlé? Vždyť členové jsou už pány v letech, kteří toho mají hodně za sebou. Divoké časy jednou provždy odnesl čas. Když pomineme Dulliho texty, nejviditelnější připomínkou těch dob je "kokainový" přebal vytvořený fotografkou Amandou Demme.

Změnil se i zpěvákův vokální projev - pryč jsou doby, kdy během koncertu vytáhl krabičku cigaret. Dnešní vystoupení se jeví jako striktně nekuřácká. I když tradičně střídá šepot se závratně vysokými fistulemi, jeho hlas už není co býval. Přesto znamená novinka "Do To The Beast" znamenitý návrat skvělé kapely. Afghan Whigs se stále umí dostat hluboko pod kůži a způsobit mrazení v zádech. Neptejme se, zda to je texty postavenými na osobních výpovědích, či samotnou hudbou. I po šestnácti letech odmlky disponuje skupina charismatem, které by jí mnoho nových uskupení mohlo jen závidět.