"Univerzity ve 20. století? To bylo něco jako exkluzivní rehabilitační střediska s celodenní péčí," říká v animovaném seriálu "Futurama" notorický roznašeč pizzy Fry. Jestli to je nebo není trefné přirovnání, posuďte sami, každopádně v USA je život na vysoké škole (asi jako u nás) zážitek na celý život. Vezměte si třeba fenomén univerzitního rocku - kolik takových skupin na univerzitách vzniklo? V prvním ročníku za prospěchové stipendium nakoupí aparaturu, pak založí obskurní skupinu, ve druhém ročníku hrají poprvé na večírku (univerzitním), ve třetím mají první singl (pro univerzitní rádia - samozřejmě) a ve čtvrtém už v kapse nahrávací smlouvu. A stíhejte pak ještě studovat!

Ale tohle je vlastně recenze na desku skupiny They Might Be Giants. Ti (John Flansburgh a John Linnellse) se sice potkali už na střední, ale hudební průpravu získali počátkem 80. let v několika univerzitních skupinách. Dali se znovu dohromady a založili They Might Be Giant. Zatím jen ve dvojici, při zkoušení jim dělal partnera automatický bubeník. V roce 1986 vychází jejich eponymní debutové album, které - podobně jako dvojka "Lincoln" - se hrálo hlavně na univerzitních rádiích. Deska "Flood" z roku 1990 znamenala průlom. O chytrý alternativní rock byl tu sezónu zájem, Pixies nebo Jane’s Addiction začali měnit tvář rocku. Distribuce desky se ujala společnost Electra a TMBG poprvé vykoukli z akademického prostředí (kde si za ta léta už vydobyli kultovní postavení) do opravdového rockového byznysu. Aby zněli moderněji, přijali Johnové do kapely další hudebníky. Jenže v tu chvíli se jejich cesta ke slávě nějak zasekla a s odstupem připomíná smutný příběh nepraktických akademiků vržených do skutečného života. Vydávali desky, ale bez většího úspěchu. (Nevím, jestli se to dá počítat za úspěch, ale na soundtracku ke dvojce "Austin Powers" měli jednu píseň. Hmm, nic moc.) Po "Factory Showroom" se na několik let odmlčeli. Od té doby vyšla jen internetová deska "Long Tall Weekend" (přes E Music) a několik EPček. "Mink Car", které se mi teď točí v přehrávači, představuje jejich návrat.

Co byste čekali od kapely, která hraje univerzitní rock? Napadá mě - kouzelná naivita, humor, dokonce silný smysl pro ironii nebo rafinovanost v různých citacích. To všechno na desce skutečně najdete. Tedy když budete chtít. Album otevírá "Man, It’s So Loud In Here", dupárna jak od New Order. Nedali mi v redakci špatnou desku? Ne, to je jen taková sranda. Stačí se zaposlouchat do textu a uslyšíte lamento rockera, který zavítal s přítelkyní do discoklubu a nemůže říct, co by chtěl, protože je... so loud in here. Aha, vtip. Mimochodem píseň produkoval John Schlesinger z Fountains Of Wayne, dalších to uni-rockerů. Pak se konečně dočkáte svého alternativního rocku. Krátké veselé vypalovačky, jako dělané pro studentské večírky. Za veselou píseň "Boss Of Me" dostali dokonce letos Grammy (že by přece jen úspěch!?), ale jen za nejlepší skladbu z TV seriálu. Samply trubek v refrénu jsou opravdu k sežrání. "Cyclops Rock" je další ’skočná’ s (spaste se, kdo můžete!) Cerys Matthews z welšských Catatonia v doprovodném vokálu. Kra'toučká píseň - valčík "Drink!" (jen 1:49!) - je asi nejchytlavější píseň z alba. Ale je tak žalostně krátký, že ani nemá cenu ho vydávat na singlu. Písně jako "Bangs", "My Man" nebo "Hovering Sombrero" už před nimi natočilo tisíc jiných kapel, ale pořád to neuráží dobrý vkus. To už se ale nedá říct o "Your Mom’s Allright" na osmé stopě - dost slabé coververzi, která by se dost možná hodila na desku komické dvojky Hale & Pace nebo kterékoli sólové album Erica Idlea z Monty Python. "Yeh, Yeh" a "I’ve Got A Fang" pokračuje v rozverné náladě, ale musíte být už hodně podnapilí, aby vás chytly. Druhá půlka desky je po pravě dost bídná a pokazí dojem ze slušného začátku. V začátcích TMBG nahrávali svoje skladby do telefonních záznamníků, aby je alespoň někdo slyšel, když jim jejich desku nechtěl nikdo vydat, dnes zase na své stránce poskytují svým fanouškům asi deset nových skladeb měsíčně. S kapelou za zády sice zní opravdověji, ale pořád to zůstanou jen nadšení amatéři. Bohužel i v hudbě. Stejně jako když Karel Gott maluje obrazy nebo Chinaski vydávají desky - říká se tomu naivismus. To není urážka, ale konstatování.

Většina ze skladeb z "Mink Car" už vyšla někde jinde (většinou v mp3 na internetu), přesto je tato deska brána jako regulérní studiový počin. Má jen 38 minut (stopáž z dob Beatles!) a připomíná spíš nafouklejší singl. Americká verze má asi o deset minut a čtyři písně víc, důvod, proč v Evropě vychází zkrácená verze, neznám. Za pochvalu rozhodně stojí výborný booklet pojatý jako plánek na složení plastikového auta. Má ho na svědomí grafická skupina The Chopping Block. Laškovná webová stránka je také vynikající. Že by to ještě chtělo na závěr nějaké srovnání? Napadá mne druhá (ne příliš povedená) deska Weezer (taky se snažili být vtipní) nebo kterákoliv střízlivější deska Ween. Nebo snad Presidents Of The United States Of America - slavní proti své vůli, směšní Barenaked Ladies a tak dále. Prostě kytarový rock, který chce hlavně bavit. Pokud se o to They Might Be Giants snaží jen svojí hudbou, pak to ještě jde, když se začnou pitvořit a dělat legraci pro legraci, pak už je to horší. Je sice vidět, že svoji hudbu dělají s radostí, ale to nestačí. Chápu, že mají za oceánem spoustu oddaných fanoušků, kteří jsou odvázáni z jejich koncertů, ale těžko si nevšimnout, že po dvaceti letech pořád zní jako nějací amatéři z obýváku. Všechno jednou skončí, i vysokoškolská léta. A kouzelně naivní taky nemůžete být celý život. They Might Be Giants už nikdy nebudou slavní a hudebně (bohužel) taky asi nebudou lepší.