Divoký srdce - zdánlivě obyčejné, ale rozhodně ne nudné

29.03.2002 05:00 - Antonín Kocábek | foto: facebook interpreta

Divoký srdce je hodně nenápadná klubová skupina, i když frontmanem je leader Hudby Praha Michal Ambrož. Nikam se necpou a i své druhé album "Kajuvej" vydávají bez zbytečného halasu. Vychází v pátek 28. března a u nás si recenzi, dodejme že pochvalnou, můžete přečíst právě dnes.
8/10

Divoký srdce - Kajuvej

Skladby: Kajuvej, Obleč se a vrať se, Horko, Setkání, Bouře, Pomalu, Lítám, Možná, Lovec stopař, Poprvé, Volám, Má milá mě má ráda, Indián stepí pán
Celkový čas: 56:39
Vydavatel: Indies
Všichni už to asi vědí, ale přesto to pro jistotu zopakuji. Divoký srdce před časem vytvořili Michal Ambrož, dlouholetý leader Hudby Praha, a 4/5 bývalé sestavy skupiny Nšo Či. Díky zúčastněným osobám po nich při debutu skočila velká firma, ale nejspíš protože se nedostavil očekávaný komerční efekt, nové album "Kajuvej" vychází u menších brněnských Indies. Je to album stejně neokázalé a skromné jako skupina samotná. A v mnohém je podobné svému předchůdci.

Určitě se vám to také někdy stalo. Nadšeně si pustíte novou desku - a ono nic. Ani nelíbí, ani líbí. Z nějakého neznámého důvodu si ji necháte, a pak si ji pustíte podruhé, potřetí... a najednou vás něco zaujme. I když vlastně nevíte co. A ta nahrávka vás začne najednou bavit stále víc a víc. Přesně tak jsem to měl já s prvním albem Divokýho srdce "V moci noci". Dnes patří k mým velmi oblíbeným kouskům. A přitom to jsou vlastně jen takové obyčejné písničky.

Možná bude jejich síla právě v tom. Každý skladatel vám řekne, že úplně nejtěžší je napsat písničku tak, aby působila naprosto přirozeně, jednoduše a přitom, aby nebyla úplně hloupá. Což tenhle případ bez debaty je. Ale na druhou stranu, když se zaposloucháte pozorněji, není tak těžké si všimnout, jak propracované album je, nakolik si autoři vyhráli s aranžemi (v kapele třeba působí tři kytaristé). Je zde spousta nenápadných nápadů jako například v úvodu písničky "Bouře", kde zazní společně jen banjo a saxofon. Písničky jsou dobře vystavěny, mají gradaci, dynamiku i skvěle navozené nálady. Mám rád hudbu, která hledá, experimentuje, objevuje. Tady nic podobného není a přesto mi to ani na okamžik nezačalo vadit. Jsou to zkrátka příjemné, pohodové písničky, které by všechna rádia mohla bez problému omílat dokola, i když jak znám současnou situaci, tak asi nebudou. Není tu ani špetka agrese, ale na druhou stranu z textů vyplývá názor zcela jasně.

Hudebně je to album hodně barevné. Všežravost dokazují vtipné odkazy na libovolné žánry - na reggae ("Pomalu"), na taneční hudbou ovlivněný indie-rock ("Lítám"), funky ("Poprvé"), retro ("Má milá mě má ráda") nebo třeba staré dobré Stones ("Volám"). Texty nevybočují z Ambrožova standardu - občas si zabalancují na hraně banality, občas se objeví až geniální obraty, mají perfektní frázování a probírají tradiční témata, jaká si můžete pamatovat už od Hudby Praha, komplikace vzájemných vztahů či svobody plus nechybí Ambrožův všeobecně známý pozitivní vztah ke konopí (titulní i závěrečná píseň).

Podobně jako třeba Jan "Sahara" Hedl se asi ani Divoký srdce nestane žádným kultem či masově poslouchanou záležitostí, a ne že by mě to samotného nepřekvapilo, ale ta deska se, myslím, povedla hodně.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY