Když se s lámáním tisíciletí jala zrenovovat kytarová scéna, mnoho nováčků uvidělo svou velkou budoucnost v post-punkovém revivalu. Jenže bylo jich na hutnou kaši a k souboji s podtitulem silnější riff vyhrává, jenž měl za úkol rozevřít nůžky mezi uměním autentickým a citovaným, zákonitě muselo dojít. Někteří ho přežili a zbožštění dosáhli (The Strokes), některým nestačilo a vinou experimentování - obav z pomíjivosti trendu žánru - si svůj kult pochroumali (Bloc Party) a někteří v jejich stínu na vytouženou chvíli slávy čekají. The Boxer Rebellion už přes deset let. A lepší než dobré už to (asi) nebude.

Tedy záleží na tom, v jakém ohledu - základna příznivců se zřejmě bude ještě rozšiřovat. Stejně jako White Lies nebo Editors prohnali svůj nejnovější počin (lolli)popem, který se v uších a kyčlích přece jen rozkládá snadněji. Ze sedmi skladeb z "Diamonds" obstály před skromným publikem nepřekvapivě ty s největším tanečním potenciálem - eponymní "Diamonds" a přídavková, věru indiepopová záležitost "Always", při níž by slepý jen těžko poznal, zdali se ve slokách před mikrofon nepřimotal Alex Trimble z Two Door Cinema Club. Kromě vysloveně loudavých balad jako po sobě jdoucích "No Harm" a "You Belong To Me", při kterých si Nathan Nicholson se svým mléčným vibratem medil až běda, upomínali při hitových fragmentech tvorby Londýňané na severoirské chic-popaře prakticky neustále.

Příznačná, nezměrná epičnost singlů ("Fragile") zase přihrála do koše U2 a historicky první singl "Watermelon" s prvotřídní noisovou koncovkou po vzoru kytarových pionýrů odpálí myšlenky kamsi do osmdesátek a...

Dost už těch jmen. I když by bylo možné srovnávat donekonečna. The Boxer Rebellion mají takřka klasický střih příhodný pro ty indierockové bandy, co na sklonku milénia neuspěly - příliš mnoho signifikantních ozvěn bez výrazu či výraz bez nápadu. Ani coby pódioví šoumeni nebo švejkovští žvejkové by nepochodili. Návštěvníky frontman během hodiny k dobru počastoval jen pár (děkovnými) větami. Jedna věc je však přece jen vysazuje o stupínek nad průměr - osobitě zprohýbané melodie propůjčují skladbám zvláštní melancholickou auru. Budiž tak například v písni "Runner".

Co po masivní vlně konkurence The Boxer Rebellion zbylo, je vkus a cit. Pochyby o upřímnosti projevu nebyly na pořadu večera a pokud se u někoho přece jen na chvilku zastavily, rozmetala je set zapečeťující, úchvatně atmosférická "The Gospel of Goro Adachi". Jestli odvane nejistota, zda má tahle formace světu ještě co říct, je v rukou jich samotných. Ještě počkejme. Ale už jen chvíli.