Reklama

Zaprášenosti: The Adicts - Songs Of Praise

09.04.2014 17:00 - Simona Knotková

Říká se, že punk zemřel v roce 1977. Nevěřte tomu, The Adicts jsou věční. Slovíčko zaprášenost tentokrát berte také jenom symbolicky. Na "Songs Of Praise" se ani v roce 2014 nepráší. Naopak - je stále živoucí punkovou relikvií a i s původní sestavou se na koncertech vyzpěvuje dodnes.

The Adicts - Songs Of Praise

Rok vydání: 1981
Skladby: England, Hurt, Just Like Me, Tango, Telepathic People, Mary Whitehouse, Distortion, Get Adicted, Viva La Revolution, Calling Calling, In The Background, Dynasty, Peculiar Music, Numbers, Sensitive, Songs Of Praise
Umístění v hitparádách: č. 15 v UK Indie Chart

The Adicts - Songs Of Praise
Neveselé jsou dějiny britského punku. Sex Pistols v roce 1977 vzývají Boha, aby spasil jejich fašistickou královnu a bez špetky naděje v lepší zítřky vykřikují "No Future!" Situace se zhoršuje o dva roky později, kdy hořící a potápějící se Londýn po nukleární katastrofě volá hlasem Joeyho Strummera z The Clash a burcuje přeživší do boje. A takhle to má skončit? napadá vás. Copak neexistuje žádné jiné východisko z téhle bezútěšné situace? Uběhnou další dvě léta a právě v tom okamžiku přicházejí ze severovýchodu od anglické metropole oni. Vůbec nezapadají do toho světa, který se chce sám zničit. Povstávají z trosek budov, trhají uniformu, čímž se zbavují příslušnosti k armádě, a křičí: "Nechci zemřít pro Anglii! Nechci zemřít vůbec!" Jak anti-nihilistické. "Nesnáším tuhle válku!" plivají vztekle dál a řadám vzbouřenců lačnících po krveprolití zasazují další ránu.

Jaká úleva slyšet v té myšlenkové temnotě a dusné společenské atmosféře takový svěží a průbojný hlas. Jak potěšující vědět, že se ještě najde někdo, kdo se tou novodobou dystopií nechce nechat pohltit a chce přežít. Počmáraný žolík Keith "Monkey" Warren a jeho banda frendíků si to z mléčného baru Korova razí rovnou na nablýskané klubové parkety a punku navrací jeho bezstarostnost a humor. Z rock'n'rollu setřepávají silný politický vliv a opět ukazují jeho nekonfliktnost a touhu bavit. Proč po publiku plivat, když ho stejně tak můžete zahrnout konfetami, třpytivými flitry a ukázat mu barevný hudební rej, na který jen tak nezapomene?

Vznik The Adicts se datuje okolo roku 1975. Začínali jako mnoho jiných pankáčů – z nudy a prostě proto. Bylo fuk, že do té doby neuměli pořádně na nic hrát. Po garážích do toho ve svém volném čase řezal tenkrát kdekdo, tak proč ne i oni? Dále se už ale jejich historie s učebnicemi punku rozchází. Zatímco subkultura už byla parodií na sebe samu a neuniformovanost se stala zajetou uniformovaností, formace se rozhodla rozčeřit žánrové hladiny a přišla se svojí jedinečnou show přesahující obyčejná živá vystoupení a s kostýmovou imitací "Mechanického pomeranče". Bez spousty zbytečného násilí kolem, ale se stejnou hrdostí a noblesou. A tehdy vznikla legenda.

Vydání debutu byla dlouho připravovaná věc, na kterou se muzikanti důkladně chystali početným vystupováním. "Songs Of Praise" se v plné parádě poprvé představilo až roku 1981. Po jeho poslechu titul kapely hned dává smysl. Zapomeňte chvíli na chemické substance. Stát se závislým (v angličtině bez jednoho ) se totiž lehce můžete i na jejich muzice. Nakažlivé melodie a trefné, snadno zapamatovatelné slogany, na to všechno si lze velmi rychle vypěstovat těžký návyk. The Adicts se v podstatě podařilo do úderného punku přetavit popovou formuli úspěchu a vlna energie, kterou kolem sebe na všechny strany šíří, strhne posluchače okamžitě. Skupina má navíc patent na triviální refrény. Pasážím jako "I, I, I, I, whoo-ooh" nebo "Oh, oh, oh, oh, songs of praise!" se můžete smát, ale nemůžete říkat, že nefungují. Fungují. A není nic snadnějšího než tomu podlehnout a ke zpěvákovi se přidat hned při první repetici.

Songs Of Praise (25th Anniversary Edition)

The Adicts - Songs Of Praise (25th Anniversary Edition)
Punková klasika v novém kabátku – to je nová edice "Song Of Praise", která vznikla u příležitosti dvacátého pátého výročí, třebaže finálního disku se fanoušci dočkali až v roce 2008. A rozhodně nečekejte pouhý remastering zvuku. Kapela opět obsadila studio a všechny písničky znovu poctivě přehrála. Výsledkem je nová šestnáctka songů obohacená nejenom o delší stopáž, ale hlavně rozmanitější aranže, vypilovanější zvuk a celkově si The Adicts s písničkami více vyhráli. "Viva La Revolution" obohatili o intro s pověstným vyzváněním Big Benu a sirény, "Songs Of Praise" kostelním chórem a nechybí třeba ani housle, které se v jejich tvorbě objevily později. Velice povedený doplněk k osmdesátkovému vydání.

Mnoho násilí nehledejte ani v samotných skladbách. "Songs Of Praise" je deska, která se chce s vámi přátelit. Chce posílit vaše sebevědomí, chce s vámi tančit, smát se a třeba si i stýskat jako v "Hurt". Neštítí se lovesongů ("Mary Whitehouse") a dokáže uznat i jiný taneční styl než pouhé pogo ("Tango"). Místo negativismů a hesel o žádné budoucnosti raději volí oslavné "Long live the future!" ve "Viva La Revolution", nejsignifikantnějším a zároveň asi i nejlepším songu celé tvorby The Adicts. Raději přátelsky doporučí "Think about the future" v reggae rytmu rozhoupané "Calling Calling", která by prošla i před rodičovskou komisí.

"Get Adicted" už asi projde hůř, i když muzikanti zase jenom škádlí a píseň je v zásadě velebením jich samotných. "Get adicted, 'cause it ain't no crime. Get adicted while we still got time. Get adicted, get outta line. Get ada-ada-ada-ada adicted!" Zlobte se na ně za tak rozkošné verše. Album má i znepokojující místa jako třeba rozjíždějící se karavan skřípajících kytar v "Distortion". Povzbudivě nezní ani "You are just a number and I ain't got a name" v "Numbers". Hlavně je to ale všechno legrace (není třeba být z toho tolik "Sensitive") a v závěru si Monkey posluchače zase usmíří, když je v titulní písni vyzývá, ať se přidají k němu. Ne snad ale s bojem, jak už bylo v úvodu předneseno, nýbrž se zpěvem. Konec dobrý, všechno dobré.

Pozitivní víra, kterou The Adicts hlásají už od konce sedmdesátých let, se prostě musela podepsat také na hudebnících. I po více než třech dekádách a devíti řadovkách na pódiu stále zastihnete původní, snad nikdy nestárnoucí tříčlenné jádro. Zkuste kráčet v jeho šlépějích. Uvolněte se, přestaňte na chvíli řešit politiku a trable života dnešní šílené doby a ať už v publiku (třeba hned 11. dubna v ostravském Barráku) nebo doma při poslechu se nechte unést chvalozpěvy usměvavého klauna a party bíle oděných droogies. Jako v roce 1981 zvolejte: "Viva!"


Reklama

NÁZORY

Vložit názor

Povinné položky jsou označeny hvězdičkou. E-mail je třeba pouze pokud budete chtít zasílat reakce a nebude zveřejněn.

Zasílat reakce e-mailem na vaši reakci, článek nebo nezasílat.

Antispam: * Napište první dvě písmena ze slova musicserver
Bez správné odpovědi na tuto otázku nebude názor přidán.

Reklama

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY